Při jejím každodenním používání přitom zapomínáme na to klíčové. Podstatná část, či možná většina rozhodnutí bývá přijímána v nějaké místnosti u nějakého stolu. Soudy rozhodují na základě informací, důkazů a podkladů, které jim předloží dvě strany sporu „jen tak od stolu“ v soudní síni. A to vydávají verdikt o majetku, svobodě a životě lidí. Nejdou do terénu zkoumat okolnosti kauzy, čekají, co bude z terénu přineseno k jejich stolu. Vlády a centrální banky taktéž rozhodují nad papíry a od stolu – poněkud většího. Parlamenty mají upravené „stolky“ volených zástupců, kteří se od nich též „jen tak“ dle diskuse a podkladů pokoušejí hlasováním formulovat práva a povinnosti lidí a často rozhodují o jejich životech. Koneckonců ta nejvýznamnější rozhodnutí určující na desetiletí pravidla hry, hranice zemí a osudy lidí na nově nakreslených mapách taktéž dohadují a stvrzují konkrétní hráči u konkrétního stolu, pokud možno ještě v konkrétním městě, které se tím proslaví (či naopak). Od Vídeňského kongresu po Versailles, od Mnichova po Postupim, od Říma po Minsk. Stále je to stejný model. Vybraní lidé sedí u stolu a přijímají fatální rozhodnutí.

Totéž platí nejen ve veřejném, ale i v soukromém životě. Představenstva firem rozhodují o svých marketingových strategiích, nových produktech a personáliích u drahých či levnějších stolů. Tak jako rodiny, které se doma radí a nakonec volí, kam půjde či nepůjde studovat potomek a jestli si pořídí novou nemovitost.