Dne 11. listopadu 1939 byl nacisty v Praze postřelen a následně v nemocnici zemřel studen Jan Opletal, který se postavil s dalšími studenty proti okupaci Československa. Dne 17. listopadu jsme si připomněli další smutné výročí, kdy nacisté provedli útok proti studentům. Následně uzavřeli české vysoké školy a desítky studentů skončilo v koncentračních táborech.
Téhož dne jsme si připomněli 36. výročí, kdy začaly v 17. listopadu 1989 nepokoje a protesty studentů proti tehdejšímu režimu, které přerostly v „sametovou revoluci“, změnu režimu a přinesly demokracii občanům naší vlasti. Datum 11. listopadu je „Den veteránu“, vzpomínka na válečné veterány, vzdání holdu a vzpomínku na ty, kteří položili životy za naši svobodu.
Není to náhoda, že dne 11. listopadu 2025 jsem v Obecním domě v Praze společně s nakladatelem Olympia pokřtila svoji devátou knihu „Kulak, my všichni jsme vinni“. Těch důvodů bylo několik.
Nejen název knihy, ale především příběh odráží významná data naší epochy za posledních sto let. Román je napsán na podkladu skutečných událostí, které ústřední postava Bohuš Kulak prožil za svého života. Jeho život probíhal vedle šesti generací, přežil dvě světové války, nesčetně politických změn. Na sklonku svého života vzpomíná a vypráví. Jsou jeho vzpomínky „trezorovým filmem“, který vám váš mozek pustí těsně před smrtí? Prý se vám promítne váš skutečný život, jaký jste ho prožili. Jaký ten film bude? Barevný, černobílý, komedie, drama, tragédie? Nebo jen šedé nic? Jaký byl „film“, který se promítl na smrtelné posteli Bohušovi? Jaký „film“ bude ten náš poslední?
Obecní dům Praha je ikonická stavba s historií. Slavnostní křest knihy v těchto prostorách má s příběhem spojitost. Život Bohuše ve vzpomínkách začíná v době, kdy se zahájila výstavba této nádherné budovy „jedné z národních skvostů“.
Datum křtu 11. listopadu souvisí rovněž s datem oslav sv. Martina. Svatomartinské husy, svatomartinského vína. Je to připomenutí, že bychom neměli zapomínat na tradice, setkání s přáteli a především, jak zní jeden z odkazů hlavní postavy příběhu „nebát se být slušní“. A takový život lze budovat jen na vzájemném přátelství, pochopení, úctě a lásce k bližnímu. Nezapomínat na naše kulturní kořeny, na rodinnou pospolitost. Věřím, že se nám to s nakladatelstvím Olympia povedlo. Skloubit historii, kulturu, tradici a požitek. Skloubit úctu a vzpomínky na ty, kteří nám svou odvahou vybudovali domov. A já je mohla ztvárnit ve své nové knize, v níž připomínám odkaz starce.
„My všichni jsme vinni“, říká. Že jsme připustili, aby nás ovládali psychopati, toužící po krvi a bohatství a ženoucí národy do vražedných válek. V knize také opakovaně zazní parafráze „Když jste se nepoučili, ať vás vezme čert“. Pro mě zůstává v dnešní době obzvláště důležitý odkaz „Nebojte se být slušní“. A já k tomu dodávám: Ačkoliv to chce kus odvahy.
Tato poslední kniha, v počtu devátá, není rozhodně moje poslední. To jen abych upřesnila, že s psaním teprve začínám. Doufám, že jsem tím čtenáře nevyděsila. Letos jsem se stala členkou Unie českých spisovatelů, což mě velmi potěšilo a zároveň zavázalo, abych dále psala, pokud mám o čem, abych bránila svobodu slova, pokud je to nutné. Navíc mě psaní nesmírně baví.
Není jednoduché si přiznat, že věk není jen číslo, jak někteří zbloudilci hlásají. Svou novou roli životní roli ale vnímám tak, že každý z nás, když dosáhne důchodového věku (pokud má štěstí a dožije se), by se měl zamyslet, kde je jeho skutečné místo a co může pro společnost ještě udělat. Ppokud má zdraví, sílu a chuť. Já bohužel musela zvažovat i další aspekty, včetně toho, že mě z pracovní i možné politické kariéry vyřadil náš zločinný systém, když mě nezákonným trestním stíháním zcela zničil.
Nabídka, abych se stala členkou Unie českých spisovatelů, přišla na jaře 2025 asi v pravý čas. Pomohla mi najít směr a začít někde jinde, od začátku. Jak to dopadne? Jako neutuchající optimista jsem přesvědčena, že výborně.
Začít v seniorském věku úplně něco jiného než to, co jste celý život dělali, kde jste zaznamenali úspěchy, ale i pády, to chce kus odvahy, nebo jen neutuchající optimismus, víru v sebe sama a obrovskou chuť ještě něco dokázat. A v psaní knih, komentování, jsem ten smysl našla. Zde mohu zanechat odkaz, obraz nejen o naší společnosti, které jsem nastavila ve svých knihách zrcadlo.
Pochopitelně těch důvodů a impulsů, proč pověsit energetiku a politiku „na hřebík“ bylo více a rozhodnutí bylo velmi těžké, ale z mé strany padlo.
Co se týká knihy „Kulak, my všichni jsme vinni“ jen upozorňuji, že název je bez otazníků. Bohuš Kulak na sklonku svého života se rozhodl zavzpomínat a přenechat své poselství následujícím generacím. On sám umírá ve více než sto letech jako věčný optimista, věřící v lepší život nás všech.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
