Západní činitelé a média dlouhé měsíce neustále opakovali, že ve východním Aleppu je pod ruským a syrským bombardováním uvězněno 250 až 300 tisíc civilistů. Jakmile východní Aleppo padlo do rukou vládních sil, ukázalo se, že tam bylo jen asi 80 tisíc lidí, tedy, že se realita blížila málokdy zmiňovaným údajům syrské vlády. Takové zavádějící zpravodajství lze zčásti vysvětlit tím, že syrští rebelové veřejně popravili západní a nezávislé novináře, aby si zajistili monopol na informace vycházející z jimi ovládaných oblastí. Při západním opovržení Bašárem Asadem a sympatiích vůči jeho oponentům se tak západní média stala informačně závislá na protivládních rebelech a aktivistech. 

Selektivní krokodýlí slzy nad osudem civilistů ve východním Aleppu jsou přitom v protikladu se zcela opačným pojetím podobného osudu asi půldruhého milionu obyvatel iráckého Mosulu, kteří jsou v obležení americké armády a jejích spojenců a pod jejich soustavným bombardováním. Zatímco ve východním Aleppu závisely životy civilistů plně na libovůli útočících sil a nikoli jejich věznitelů z Al Kajdy, krize, jíž čelí obyvatelé Mosulu, je připisována výhradně Islámskému státu, zatímco síly, které město postupně rovnají se zemí, jsou vydávány za osvoboditele. 

Když se nyní odhaluje spoluvina západních médií na úspěchu strategie syrských rebelů, současně s tím vyplouvá na povrch systematický a smrtící propad novinářských standardů. Teoreticky bychom nyní měli sledovat v mainstreamových médiích záplavu oprav a omluv, ale místo toho je tu jejich absence, a ta se stává „novou normou“ západních médií. Za nezpochybnitelná fakta vydávají propagandu, kterou obvykle produkují západní vlády, a v tomto konkrétním případě dokonce i skupiny napojené na Al Kajdu. A jakmile pak bublina praskne a propaganda se provalí, rychle se zamete pod koberec, neboť ti samí redaktoři a reportéři se bez jakékoli omluvy přesunou k dalším nepodloženým narativům, například o „Rusech, kteří hacknuli volby“ nebo „Rusku, které hacknulo elektrickou soustavu“. 

Postpravdivá média

Je příznačné, že autoři Oxfordského slovníku zvolili „slovem roku“ 2016 výraz „posttruth“, ačkoli je ironií, že právě tímto výrazem mainstreamová média obvykle častují kohokoli, kdo odmítá akceptovat západní propagandu za jedinou pravdu. A to i přesto, že mnohé z toho, co nám předkládají politici, média a „mluvící hlavy“, nemá žádnou oporu v reálném světě. Skutečné lidské prožitky, které bývaly základem informací, byly nahrazeny prohlášeními a tiskovými materiály vlád, korporátních PR agentur nebo postpravdivých reportérů, kteří je balí do podoby „hlavních zpráv“. Takto ustavená „témata“ se pak ad nauseam omílají v infotainmentových televizních diskusích s cílem vnutit divákům zcela zavádějící obraz světa za nejbližším kopcem. 

Mediální korporace přijaly model „mluvících hlav“ především z úsporných důvodů, protože se produkují mnohem levněji a snáze než zpravodajství skutečných novinářů, kteří někde ve světě opravdu žijí, pracují a znají realitu. A co víc, mediální průmysl dokázal v posledních dekádách přimět diváky, aby model „mluvících hlav“ přijal jako náhražku za skutečnou žurnalistiku, a to prostě tím, že jim nic jiného už ani nenabízí. Přináší to ohromující výsledky: Nedávný průzkum Fairleigh Dickinson University prokázal, že lidé, kteří nesledují televizní zpravodajství, mají o mezinárodních událostech lepší přehled než diváci stanic Fox News, MSNBC i CNN. Diváci, kteří pravidelně sledují sobotní satirickopolitickou The Daily Show na Comedy Central se svými vědomostmi dokonce umístili na druhém místě, hned za veřejnoprávní rozhlasovou NPR.