Za padesát let jsem slyšel jen o dvou případech. 

1. Do Ameriky si jel za bráchou – prý emigrantem – Klaus. 
2. Drahoš – na rok do Západního Německa. Pak ještě do Jižní Ameriky.

Jinak nevím o nikom jiném. Za padesát let. Takovýmto prohlášením zvedl mandle deseti milionům obyčejných Čechů. (Víc už jim nemohl hnout žlučí.) Tomu se dá věřit asi jako neposkvrněnému početí. Samozřejmě vyjeli i „nestraníci“. Ty však považovali jejich kolegové z práce nebo z míst bydliště za téměř Beriovy kámoše. Vždyť tady se nic neutají. Akorát se všichni bojí nahlas promluvit. Řada set let cenzury a stíhání. Dodnes mají, i příbuzní vzájemně, důvody, proč o svých životních drahách nemluvit. Kdo, co, kdy, jak. Dokonce se dnes i mnozí rodiče bojí pochlubit, kde a co dělají jejich děti.

To se v celém štábu pana Drahoše nenašel jediný poradce, který by mu vysvětlil, že takové tvrzení ho dehonestuje před národem nejen na čas voleb, ale i na zbytek života. Snad i života jeho dětí?