V úvodním pojednání jsme si definovali domov jako určitý životní prostor pro konkrétní lidi, kteří jsou s ním ve vztahu daném stejnorodostí. Žijí tam ti, kteří si jsou v nejzákladnějších tělesných a duševních rysech podobní. Mají tedy na základní životní otázky ne stejný, ale podobný názor. V malém to vidíme např. v otázkách bydlení. Když navštěvujeme jako turisté různé země, poznáváme, jak se lidská obydlí v jiných zemí liší. A s tím také kultura bydlení, která se odvíjí od kulturnosti toho kterého národa. Takový dům, či byt je tedy tím nejbližším domovem v malém, ve kterém uplatňujeme svoje zvyklosti, které budou tím podobnější, čím budou sousedé bližší, a naopak mohou být až velmi odlišné u lidí velice vzdálených. Je samozřejmé, že obyvatelé těchto domovů se navzájem různě navštěvují, a ke kulturnosti každého z nich patří vždy ctít zvyklosti hostitele. Bude-li soused zdvořilý, rádi ho někdy pozveme zase, naopak ukáže-li se jako nezdvořák, bude to jeho návštěva poslední. Může se i stát, že návštěvník je z daleka, a tedy se chová jinak, než jsme zvyklí. Nebyl-li dříve poučen o zvyklostech hostitele, ten mu vše vyloží, a host přizpůsobí své chování, je vše v pořádku. Nehodlá-li však slevit ze svých jiných zvyků ani po rozhovoru s hostitelem, i on již nebude nikdy zván.

Toto pravidlo se jeví zcela normální všem kulturním lidem. A jako extrémní příklad může sloužit tzv. nezvaná návštěva, kdy do domova někým obývaného vstoupí cizí člověk, a začne se tam chovat podle svých představ. Už jen z toho, že vejde někam nezván, lze poznat, že o kulturního člověka nejde. Jeho záměry mohou být různé, ale nikdy nemohou být dobré. Obyvatel domova má právo takového vetřelce okamžitě vykázat, nebo použít i jiné metody, není-li to po dobrém možné. Každý soudný člověk musí uznat, že takové jednání je správné a spravedlivé. Není možné překračovat práh, či dokonce otevírat dveře obydlí, které nám nepatří, bez svolení jeho majitele. Následky překročení tohoto pravidla slušnosti musí padat vždy na hlavu vetřelce.