V úvodním pojednání jsme si definovali domov jako určitý životní prostor pro konkrétní lidi, kteří jsou s ním ve vztahu daném stejnorodostí. Žijí tam ti, kteří si jsou v nejzákladnějších tělesných a duševních rysech podobní. Mají tedy na základní životní otázky ne stejný, ale podobný názor. V malém to vidíme např. v otázkách bydlení. Když navštěvujeme jako turisté různé země, poznáváme, jak se lidská obydlí v jiných zemí liší. A s tím také kultura bydlení, která se odvíjí od kulturnosti toho kterého národa. Takový dům, či byt je tedy tím nejbližším domovem v malém, ve kterém uplatňujeme svoje zvyklosti, které budou tím podobnější, čím budou sousedé bližší, a naopak mohou být až velmi odlišné u lidí velice vzdálených. Je samozřejmé, že obyvatelé těchto domovů se navzájem různě navštěvují, a ke kulturnosti každého z nich patří vždy ctít zvyklosti hostitele. Bude-li soused zdvořilý, rádi ho někdy pozveme zase, naopak ukáže-li se jako nezdvořák, bude to jeho návštěva poslední. Může se i stát, že návštěvník je z daleka, a tedy se chová jinak, než jsme zvyklí. Nebyl-li dříve poučen o zvyklostech hostitele, ten mu vše vyloží, a host přizpůsobí své chování, je vše v pořádku. Nehodlá-li však slevit ze svých jiných zvyků ani po rozhovoru s hostitelem, i on již nebude nikdy zván.
Toto pravidlo se jeví zcela normální všem kulturním lidem. A jako extrémní příklad může sloužit tzv. nezvaná návštěva, kdy do domova někým obývaného vstoupí cizí člověk, a začne se tam chovat podle svých představ. Už jen z toho, že vejde někam nezván, lze poznat, že o kulturního člověka nejde. Jeho záměry mohou být různé, ale nikdy nemohou být dobré. Obyvatel domova má právo takového vetřelce okamžitě vykázat, nebo použít i jiné metody, není-li to po dobrém možné. Každý soudný člověk musí uznat, že takové jednání je správné a spravedlivé. Není možné překračovat práh, či dokonce otevírat dveře obydlí, které nám nepatří, bez svolení jeho majitele. Následky překročení tohoto pravidla slušnosti musí padat vždy na hlavu vetřelce.
A co se stane v případě, že nějaký soused „dostane nápad“, a začne do dříve poklidného osídlení lákat obyvatele z velmi vzdálených míst a velmi vzdálené místním kulturním zvyklostem? Nezve si je samozřejmě přímo k sobě domů, ale nalže jim, že v ostatních obydlích si mohou dělat, co se jim zlíbí. A své chování pyšně odívá do slov, jako je pomoc druhým, milosrdenství, povinnost dělit se… a třeba, že nesobeckost znamená, že vše mé je i tvé, a tedy že i o svůj domov je správné se rozdělit se všemi, kdo přijdou. A ze svých příjmů za odvedenou práci těmto cizincům poskytovat veškerý komfort, aniž by oni sami hnuli prstem. Tak takového souseda by asi každý normální člověk považoval zaprvé za blázna, a zadruhé by jej oprávněně musel volat k odpovědnosti, protože takovéto chování by bylo zločinem. O to více, když oni nalákaní cizinci z kulturně naprosto zanedbaných krajů, by se díky tomuto zlovolnému sousedovi dopouštěli naprosto zvrhlého a zločinného jednání vůči původním obyvatelům, sousedům onoho výtečníka. Žili by tam samozřejmě i takoví, kteří by se zpočátku těmto „nepříjemnostem“ vyhnuli, třeba z důvodu vzdálenějšího bydlení, a tak by vše považovali jen za přehnané strašení, a souhlasili by s frázemi onoho „zvače“, že pomáhat je lidské, a o chudáky je přece třeba se starat. Postižení obyvatelé by se snažili dosáhnout pomoci u příslušných „vyšších orgánů“, ale bylo by jim vždy sděleno, že s tím nejde nic dělat, že to tak prostě je, že si musí zvyknout, a že se s tím musí naučit žít. A mezi tím na další pozvání proudí do osídlení nové proudy cizích vetřelců chtivých užívat všeho, co původní obyvatelé vytvořili na základě svého umu a práce, tedy věcí jim naprosto cizích.
A jak je v malém, je i ve velkém, to je přírodní zákon. Místo prahu si představme státní hranice, místo dveří hraniční závoru, a místo domu stát. Ten je naším velkým domovem. A někteří z našich sousedů /vedlejší státy, neziskovky, sluníčkáři/ zvou do našeho kraje obyvatele s naprosto nekulturními zvyky, zaostalé o mnoho století, a chtivé bezpracně získat vše, co máme z naší píle. A to vše i násilím, které jim ovšem není nikterak cizí. A příslušné „vyšší orgány“ jsou volení zástupci lidu, kteří stejně jako sluníčkáři místo pomoci raději lžou, že se nic neděje, a když, tak ať si zvykáme. Co s takovými lidmi, kteří do naší země zavlékají takový zločinný živel?
Nedat v žádném případě hlas ve volbách lidem, kteří něco takového podporují, ale pouze těm, kteří jasně říkají, že tento zlořád vymetou ze síní našich domovů, ať jsou to politici, „neziskovkáři“, sluníčkáři, kavárníci, či jiná podobná havěť.
Oldřich Pružina
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
