I já osobně jsem se touto myšlenkou vážně zabýval, a to v době, kdy jsem už přežil dvě plicní embolie, z čehož ta první byla masivní a dostal jsem se k doktorovi ve stavu, kdy už jsem kašlal krev a nemohl jsem dýchat. Sama embolie nebyla příčinou mých černých myšlenek. Tou příčinou byla informace lékařů, že mě čeká amputace nohy. Měl jsem tehdy malého syna a byl krátce ženatý. Vkrádaly se myšlenky, co bude. Co na světě bez nohy, jak uživím rodinu, jak budu moci pracovat atp. Věřte, lehké to nebylo, ale ustál jsem to. Nebudu a nechci tu však zabředávat do podrobností mého života. Nemohu však nezmínit reakce mého okolí, které člověku na dobré mysli moc nepřidávají.

V první řadě jsem se setkal s idioty, kteří mi záviděli a závidí invalidní důchod. Ano, důchod je skutečně jako vyhrát první ve sportce - tohle si bohužel někteří tupci myslí. Nikdo se však ani slovem nezmínil, že svou nemocí jsem nechtěně přišel o skvělou práci vlakvedoucího ČD, která mi byla i koníčkem. Nikdo nebral v potaz, že jsem tím přišel o zdroj obživy, kde jsem vydělával 5x více, než činil onen slavný důchod. Možná se budete smát, ale v době mé plné invalidity jsem vozil syna autobusem do školky a domů se vracel tři kilometry pěšky, z čehož bylo 1,5 kilometru do kopce. Má sousedka, jistá paní Sedláčková, manželka pana zastupitele, mě veřejně nařkla, že se schválně opírám o stromy a dělám, že už nemůžu, aby mě někdo svezl. Inu, blbý lidi taky lidi, pánbůh je má také rád. Jen bych rád onu dámu viděl, jak po plicní embolii metá kozelce. Jak by se jí skvěle dýchalo, kdyby měla 20 procent plic poškozených a málo funkčních. Samozřejmě, že je to někde znát.

Dalším dílkem, který člověka sráží na zem, je jednání lékařů posudkové služby. Dnes už je to lepší, ale dříve jednali s člověkem jako s dobytkem. Sám osobně jsem měl potyčku (slovní) s MUDr. Wiesnerem z posudkové služby v Trutnově. Jednal se mnou jako s obtížným hmyzem, který je nutno rozšlápnout, a když jsem se ostře ohradil, bylo zle. Stálo mě to podmínku rok na rok. Přitom světe, div se, byl to on, kdo mi první začal vyhrožovat a zaštiťoval se svým úřadem a mocí nad pacienty. Bohužel neměl jsem svědka události a jeho asistentka samozřejmě vypovídala v jeho prospěch. Tomu se však nedivím, měla strach o místo. Tenkrát byla v okrese míra nezaměstnanosti 12 procent. Velmi dobře dobře vím, že takovýchto případů jsou stovky, ale lidé nemají dovolání. Většinou ani soud nepomůže, protože posudková služba a soud jakožto státní instituce si jdou tak říkajíc na ruku. Skutečnost a pravda nikoho nezajímají. Posudkoví lékaři totiž nejsou placení za to, kolika pacientům dají důchod, ale za to, které odmítnou, a za to, kterým jej seberou. Na osudy těch lidí si nikdo ani nevzpomene. Největší zločinec v tomto směru byl bývalý ministr Drábek, který přes noc spoustu vážně nemocných uzdravil škrtnutím pera. Bohužel dodnes tento likvidační proces nikdo nenapravil.