Kupříkladu doba po Bílé Hoře se dá nazvat dobou temna Českého národa a přitom v období před Bílou Horou (cca století) se český národ pyšnil svým češstvím. Je vcelku pochopitelné, že určité výkyvy přecházejí a zase odcházejí, ale současnost přináší Čechům přemíru negativ. Domnívám se, že se moc neminu se skutečností, když se pokusím pojmout novodobé dějiny cca od roku 1900.
Myslím si, že události, které se odehrály od roku 1900, měly zásadní vliv na charakter společnosti a ztrátu české identity v současnosti. V době, kdy Češi byli součástí Rakousko-Uherské monarchie, byl zjevný úpadek české národní hrdosti. Český národ byl utlačován a český jazyk vykořeňován. Více méně všude vládla němčina. Nebýt bojovníků za český jazyk, jako byl třeba K. H. Borovský nebo Božena Němcová, tak nevím, jak by to s naším jazykem dopadlo.
V roce 1918, kdy byla vyhlášena Československá republika, si mohl český a slovenský národ po letech poroby konečně oddechnout, mohl svobodně užívat svůj rodný jazyk a rozvíjet svoji kulturu. Mohl sám budovat vlastní ekonomiku. Rok 1918 byl tedy rokem, který se díky Masarykovi a jeho spolupracovníkům stal rokem přelomovým, který vstoupil do dějin obou bratrských národů. Nicméně se projevila i určitá neschopnost politické reprezentace, abychom si vládli sami. Politické třenice a určitá nestabilita byla znát. Vyplývala především z toho, že nám dlouhou dobu vládl někdo jiný a že to prostě neumíme.
Léta 1938 a 1939 nám opět dala znatelně zabrat a národní hrdost byla značně podkopána. Zrada a špinavý obchod Francie a Velké Británie nám vlastně nařídili postoupit české pohraničí Německu, bez možnosti obrany. Ještě horší však byl fakt, že před obsazením Československa Hitlerovskými vojsky byl prezidentem Benešem vydán rozkaz ke složení našich zbraní. Českoslovenští vojáci byli připraveni bojovat za svou vlast, byli připraveni bránit naše území! Tento rozkaz jim vzal veškeré naděje a ideály, ale především jim musel vzít důvěru ve svou vlastní vládu. Přitom Československá armáda byla velmi dobře připravena a vybavena. Takoví Poláci neměli ani zdaleka takovou armádu jako my a přesto bojovali. Vrcholem všeho byl zbabělý útěk prezidenta Beneše a vládních představitelů do Británie. To byla jasná zrada. Národ byl ponechán svému osudu a elity práskly do bot. Jak ostudné a směšné! Toto dozajista opět zlomilo Československou národní hrdost. Také se nám dodnes Poláci a jiní posmívají. Nedivím se. Takový Stalin, i když německé tanky ostřelovaly předměstí Moskvy, svou vlast, národ a Moskvu neopustil. Nebyl zbabělec jako Beneš.
V roce 1948 se Československý národ opět vzepnul a náměstí zaplnily stotisícové davy. Národ již nechtěl být vykořisťován kapitalisty a měl v živé paměti všechno to zlo, které kapitalismus způsobil. Ano – kapitalismus byl jedním ze základních kamenů druhé světové války. Navíc lidé věděli, že kapitalisté v mnoha případech byli i kolaboranty a udavači. Nikdo tu hrůzu již nechtěl opakovat. Tedy také proto v roce 1948 zvítězili ve volbách komunisté! Ideály komunistů, ale i prostých lidí byli krásné a ušlechtilé. Poničenou zemi po válce si pravili sami bez nutnosti zahraničních půjček. Národ postavil na nohy vratké hospodářství. Český národ věděl, že vše patří národu a ne nějakým cizákům. Samozřejmě se staly chyby. To je pochopitelné. Rozjížděl se nový, nevyzkoušený systém a ten mívá jakési porodní bolesti, jako každá nová věc – dokud se nevychytají mouchy.
V roce 1968 přišlo zklamání. Především proto, že do naší země vstoupila vojska Varšavské smlouvy. To byla velká chyba, i když tato záležitost má i druhou stranu věci. V tehdejším Československu byla především napjatá situace v KSČ, kde se chtěli moci chopit pravicové síly podporované západem. Šlo o mocenský boj dvou nomenklatur. Velký význam v těchto událostech měl i vojensko-geografický faktor. Československo bylo nárazníkovým pásmem mezi západem a východem. V této době byla navíc v plném proudu studená válka, která ohrožovala socialistický blok již dlouhou dobu. Nikdo z mocností si tehdy nemohl dovolit ztratit svou tvář, natož pozici. Československo však mocností nikdy nebylo a bylo pouze vždy součástí hry těch mocnějších.
Rok 1989 se dá nazvat podvodem století a to ze všech stran. Tedy jak ze strany disentu, tak ze strany tehdejších komunistů. V KSČ byla opět v plném proudu válka o moc. Ta zastínila vnímání vnějších vlivů, které využily příležitost a převzaly iniciativu. S ubíhajícími lety se potvrdila naivita lidí, že uvěřili lžím a výmyslům pana Havla, kterého režírovali především z Německa a v Čechách na něj dohlížel soudruh kníže Schwarzenberg. Podařilo se jim ještě ve spojení s bývalým kandidátem KSČ Klausem rozbít dílo T. G. Masaryka – Československo. Havel, Klaus a mnozí další poplivali odkaz předků. Zničili stát i ekonomiku. Umožnili rozkradení a zaprodání České země za bílého dne a to je zrada na národu. Náš národ se potácí u okraje propasti a sám dobře již neví, komu a čemu věřit. Národ ztratil víru sám v sebe, natož aby věřil politikům, kteří jen podvádějí a lžou. Navíc je Český národ s úsměvem okrádán a to každý den, šikanován a vydírán. Nelze se tedy Českému národu divit, že ztratil iluze, víru, hrdost a důvěru v politiky. Kdesi jsem četl, že Český národ hledá vůdce ….
Rambousek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
