Ekonomický náměstek ministerstva kultury Martin Sankot se rozhodl, že nastal čas, aby nám předestřel svou verzi zářijových událostí v Národním divadle, i toho co jim předcházelo. Bůh suď, zda jeho „drzé čelo“ je výplodem jeho arogance či nekompetence. V každém případě si budoucí dějepisci zasluhují, abychom jeho paměť uvedli na pravou míru.
Martin Sankot prohlašuje, že v případě sloučení Státní opery a Národního divadla žádná transformace neproběhla, ale že šlo jen o „stupidní administrativní sloučení“. Budiž zde řečeno, že taková, dle pana Sankota „stupidní“ fúze je neobyčejně náročný proces s množstvím rizikových faktorů, navíc pokud se odehrává za každodenního divadelního provozu. (Tato první fáze transformace byla nezbytným předpokladem pro následnou přeměnu Národního divadla do holdingové struktury.) To, jakým způsobem ho mí bývalí kolegové zvládli, dodnes sklízí můj obdiv. Vzhledem k dezolátnímu stavu budov Státní opery si tento proces vyžádal vcelku logicky jednorázové náklady, které by bylo nutno vynaložit i v případě pokračující samostatnosti Státní opery. Každoroční provozní úspory dané fúzí včetně snížení administrativního aparátu jsou jasně doložitelné. Ministr Jiří Besser měl připraveny finanční prostředky na navýšení ostudně nízkých platů umělců, a to především těch ve Státní opeře. Pan Sankot byl ten, kdo jejich čerpání zablokoval. A on byl ten, kdo mi na jaře minulého roku sdělil, že mám transformaci okamžitě zastavit. Kdybych ho poslechl, divadlo by přestalo hrát. Koncem června minulého roku si pak nechal svolat všechny umělecké složky Národního divadla a sdělil jim, že přes léto zpracuje novou koncepci Národního divadla. Světe, div se – nezpracoval nic. Naštěstí – neb svět by se asi divil…
Úsměv ve tváři pak musí vzbudit Sankotovo konstatování, že „dodnes ale například není jasné, v jakých budovách budou které soubory účinkovat“. Vyprávět panu Sankotovi o desítky let trvající odborné diskuzi, která se týká tohoto tématu, nemá asi smysl. Navzdory Sankotovu znepokojení je ovšem třeba diváky ubezpečit, že soubory Národního divadla na ulici vystěhovány nebudou…
Být kýmkoliv prohlášen za „absolutně neschopného“ zamrzí. Pokud vás ovšem takto ocejchuje člověk, jenž nemá absolutně žádnou kompetenci posuzovat vaši práci, nechá vás to klidným. A pokud tím člověkem je Martin Sankot, uleví se vám – neb s jeho hodnotovým žebříčkem se vskutku potkat nechcete.
Svým týdenním angažmá ve funkci ředitele Národního divadla si získal Martin Sankot dějinný primát – tak krátce ještě nikdo v Národním divadle neřediteloval. Prý „protože bývalé vedení nechtělo, abych viděl, jak se rozdělují peníze pro jednotlivé soubory, jak se nakupují služby a tak dál“. Detailní informaci tohoto typu si může Ministerstvo kultury zajistit standardním kontrollingovým nástrojem – veřejnosprávní kontrolou, a to jakkoliv hloubkovou. A také tak čas od času činí. Nátlak na odchod Martina Sankota z Národního divadla, novináři přezvaný na „boj o Národní divadlo“, měl jiný důvod: byl to principiální boj zaměstnanců divadla a kulturní veřejnosti, hájící úctyhodnost tohoto klíčového symbolu národní identity. A střemhlavý Sankotův pád, jehož jsme byli všichni tehdy v září svědkem, budiž mementem pro všechny ty, kteří si s Národním divadlem chtějí jen avanturisticky zahrávat.
Vyšlo na serveru pravybreh.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
