Mimořádně suché a horké léto je nepříjemnost. Asi jako léto mimořádně mokré a studené. Zatímco však v druhém případě máme obvykle vody plné zuby (v horším případě i domy), sucho může být kupodivu i něčím velmi pozitivním. Upozorňuje nás, jak snadno jsme zranitelní. Jak málo stačí, aby pověra o "všemocném člověku" technologické civilizace splaskla jako vyschlá bublina.

Dříve v podobných případech - ten letošní není zase nic tak výjimečného - chodila procesí, aby si vodu vyprosila. Dnes tak maximálně žádáme stát, aby se "postaral". Úplně jsme zapomněli, že svět ve kterém žijeme, není samozřejmost. A že ty základní věci, bez nichž může skončit naše pyšná civilizace v několika dnech či týdnech, jsou dar.

Je jím na místě čelném právě voda, kterou mnozí pokládají za "surovinu", jež tak nějak sama od sebe teče z kohoutku. Jenže - ona téci nemusí. A nejen kvůli suchu. Podle nejnovějších, horce diskutovaných vědeckých objevů bychom si měli dávat pořádný pozor na to, jak se k vodě chováme. Jinak se na nás naštve.

Stopa v kapce

Voda má paměť, dýchá a má i další vlastnosti pozoruhodně podobné lidským. A co víc - umí si s námi zajímavě pohrát.

Vědci z německého Stuttgartu (z Institutu pro atmosféru a vesmír) nedávno udělali sérii pokusů a kapkami vody a neuvěřitelným výsledkem. Několik lidí přeneslo kapky ze stejné sklenice a umístilo je na sklo, kde byla pořízena jejich zvětšenina. Ukázalo se, že vnitřní struktury kapek si byly velmi podobné  - i když žádná nebyla zcela totožná - a jednotlivé řady se lišily na první pohled.