Petr Kramný, tyčící se s jiskřícími elektrickými kabely v ruce nad bezvládnými těly své manželky a dcery v setmělém pokoji v hotelu uprostřed pouště. Po činu sedí na posteli a dumá, jak ošálit policii  a veřejnost. Tento obraz se snaží jednomu z nejpodivnějších případů vraždy vtisknout mainstreamová média. A nutno podotknout, že se jim to daří - byť "elektroverze" smrti Kramného manželky a dcery není o nic méně absurdní než na začátku procesu.

Dosud se totiž neprokázalo, zda v nočním stolku na pokoji číslo 6343 opravdu byly elektrické drátky, nebo zda to byl jen obyčejný kus nábytku, jak tomu je ve většině pokojů. Jak jsme již upozornili, česká policie na místě činu nebyla (nepustili ji tam) a egyptská policie elektroverzi vůbec nevyšetřovala – nebyl důvod, protože podle ní byly obě mrtvé otráveny. Slepá ulička pro státního zástupce? Ani omylem!

Ve hře je víc

Jak případ houstne, ukazuje se, že ve hře je mnohem víc, než osud Petra Kramného a jeho údajně malých či přehnaných projevů lítosti, jak neustále opakuje "nezávislá" soudkyně. Případ se totiž netýká jen vraždy, ani Petra Kramného, ale také fungování českých mainstreamových médií a jejich vazeb na policii a soudy.

Je práce policie ovlivnitelná médii – a tedy takzvanou společenskou objednávkou, kterou vytvářejí? Může docházet k zákulisním dohodám mezi policií, státním zástupcem a soudcem? Samozřejmě - známe to přece z podobných frašek "státotvorných" mystifikací s politickým pozadím u médiíí typu České televize. Nyní však sledujeme klasičtější "odbočku" mediokracie: Vytvoření umělého příběhu vraždy - za čistě komerčním účelem. Jde o prodané výtisky a sledovanost.

Systém je ale stejný: Proces s Petrem Kramný ještě není u konce, ale již nyní je zřejmé, že je soudkyně Renata Gilová pod velkým tlakem. Prostředí soudní síně je vůči Petrovi Kramnému nepřátelské. U státního zástupce se jisté projevy "profesionální" nevraživosti vůči obviněnému snad ještě dají pochopit, ale u soudkyně musí působit dojmem, že mediální tlak vnímá: Okřikuje obviněného, ať nepředstírá pláč, častuje ho  ironickými poznámkami, dává najevo, že o jeho vině má už dopředu jasno.