Začínala to už být pomalu ostuda. Z několika návštěv Polska v roce předcházejícím, tedy 1988, jsme totiž zjistili, že tamní intelektuální elity už s komunisty vůbec nepočítají. I když formálně zůstávají u moci, vede se v některých periodikách seriózní diskuse o tom, jak socialismus co nejefektivněji rozšroubovat a začít radikálně měnit vlastnické vztahy. Zatímco v Praze jsme měli Miroslav Štěpána s nechutným vzhledem nařvaného aparátčíka a hlouček kolem Milouše Jakeše nevyhlížel, jakoby se chystal na nějaké reformy. I když Moskvou naordinované slovo perestrojka povinně přežvykoval. Mělo-li se něco začít dít, muselo to přijít zespoda. A to se právě odehrálo v onom lednovém týdnu.  

K velkému údivu soudruhů, stojících stále na svém a tedy už mimo realitu. Měli pořád po ruce bicí komando i náklaďák s vodní stříkačkou a byli přesvědčení, že to jako vždycky předtím bude stačit. Zbití a zlití se ale v mrazivých dnech na Václavák vraceli den za dnem. Což se nedalo utajit. A následnou petici za propuštění čerstvě znovu zavřeného Václava Havla a dalších disidentů začali podepisovat i lidé, na jejich mlčení se doposud režim spoléhal. Vysoko postavení lékaři, vědci nebo inženýři, známí umělci. Petice neměla politický charakter, šlo čistě o svobodu pro zatčené, to se dalo podepsat a případně obhájit.  

Režim se ovšem ani nepokusil signatáře obtěžovat. A pokud s Havlem a dalšími původně chystal proces, nechal toho. A za nějaký čas je v tichosti propustil. Začal se nejspíš přece jen obávat toho, co by mohlo následovat. Nezmohl se ostatně na mnoho ani pak na přelomu jara a léta, když lidé začali podepisovat už jasně politickou proklamaci Několik vět. Přestal totiž cítit za zády kremelskou podporu. Gorbačov bezradné československé soudruhy nechal dusit ve vlastní šťávě.  

A to vše zahájil úžasný lednový týden, v němž jsme přicházeli ke svatému Václavu, a i když jsme si většinou nenechali nemlátit, prostě jsme tam byli. A neschovávali se před objektivy policejních fotografů všude okolo. Cosi se lámalo a lidé po dvaceti letech vlastně vzdávali čest Janu Palachovi. Byť jeho činu kdysi tak docela neporozuměli a spíš jim bylo líto tragicky zmařeného mladého života.  

Každý den, když se na náměstí těžkooděnci dali do své práce a zahnali nás do postraních ulic, scházeli jsme se pak v různých lokálech, někteří zmáčení, a vzrušeně diskutovali. A taky se jistě i trochu báli, jestli příště neprovedou policajti zásadní zátah a všechny nás neodvlečou za mříže. Žádní hrdinové jsme určitě nebyli. Ale také se nám nechtělo vyklízet pole. A doufali jsme, že se k nám dřív nebo později přidají také ti, kteří mohou vyrazit Ústřednímu výboru KSČ definitivně dech. Totiž dělníci z vysočanských fabrik. Probudili se, pravda, až v listopadu. Ale pak to bylo krásné, jak vypískali Štěpána v ČKD. Cesta k tomu vedla od báječného týdne před pětadvaceti lety. Zapomenout se na něj nedá.