A mám pocit, že když jde o jeden ostrov, jsou společné království a ústřední správa celkem logické. Ale pohled z Prahy do Edinburghu je přece jen na značnou dálku.

A ještě před referendem jsem si snažil vybavit, co vlastně o Skotech a jejich zemi vím. Zas tak mnoho ne. Samozřejmě to, že umí sofistikovanou metodou vyrábět výtečnou whisky, že Skotové nosí kostkované sukně zvané kilt, většinou ovšem jen příležitostně, když zároveň hrají na speciální dudy, že existuje rovněž kostkovaný skotský pléd nebo drastická vodoléčebná metoda zvaná skotský střik. A že mnoho tamních příjmení začíná písmeny Mc, čteno mek či postaru mak.

Pak vím i cosi z historie. Jak se předchůdci dnešních Skotů ubránili římské okupaci, že na jejich území kdysi žili Piktové, že později mělo Skotsko významné krále a dlouhodobě válčilo s Angličany. I něco o popravách nešťastných stuartovců, z jejichž rodu byla i Marie, rovněž sťatá ctižádostivá rivalka veliké Alžběty. Nebo že si britští divadelníci sice velmi považují Shakespearova Macbetha, ale než kus začnou hrát, z pověrčivosti nevyslovují jméno hlavní pochmurné postavy. A tak jen říkají, že právě zkoušejí „tu hru o skotském králi.“ Jinak by někdo ze souboru zemřel.