A on ovšem neustále nacházel různé výmluvy. Což připomínalo strategii funkcionářů úřadu prezidenta předcházejícího, kteří ale po dlouhém otálení nakonec přece jen povolili, neb jim to nařídil soud. Zdálo se tedy jasné, že i pan Mynář bude muset dříve či později s pravdou ven. A občané nechápali, proč to neučinil už dávno a zbavil se tak neutuchajícího tlaku. 

A místo toho říkal dokola, že věc není jednoznačná a musí si ji nejprve ujasnit, žádal o stanovisko Úřad pro ochranu osobních údajů. Který přitom také opakuje to samé: zveřejnění platu Mynářovi nic nebrání. 

A jak nedávno řekl Českému rozhlasu Plus Oldřich Kužílek, spoluautor platného zákona o právu na informace o veřejné správě, Mynář tak vlastně porušuje zákon, kanceláři způsobuje finanční náklady, které by on měl hradit. Ale jelikož by je musel vymáhat sám na sobě, nejspíš k tomu nedojde. Což zavání kocourkovštinou.

Mynář se především oháněl případem pokuty pro šéfovou Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenku Bradáčovou, která nařídila zveřejnit platy, a to jmenovitě, všech zaměstnanců instituce. Tedy i řadových pracovníků, kteří však mají větší právo na ochranu soukromí než lidé s rozhodovací pravomocí.