Rebelové ale ještě v neděli v poledne hýřili optimismem, když Fuksa dostal při volbě předsedy ODS zhruba třetinu hlasů, což považovali – a na prvý pohled nikoli planě – za nepřehlédnutelné uznání jejich neoficiální frakce. Nadšení ale brzy ochladlo, neboť pak už se nikdo z nich nepropracoval do Výkonné rady (z té ostatně vypadl i hlubocký kmotr Dlouhý a nepronikl do ní ani matador topolánkovských časů Ivan Langer).

Těžko říct, zda Tluchoř a ostatní tehdy nahlédli, že pokud zůstanou jak přilepení na svém, tedy už otevřeně usilovat o premiérův pád, ve skutečnosti s větší podporou počítat asi nemohou. Neboť o předčasné volby nikdo nestojí a jejich kroky je přitom mohou snadno způsobit. Těžko ale už tehdy rebelská trojka počítala s tím, že parlament záhy úplně opustí. I když pozadí jejich šokující rezignace neznáme, jako onen frajerský kousek z Nečasovy dílny (asi za vydatného přispění nového prvního místopředsedy Kuby) to považovat lze. Ale také může mít klidně nechutné pozadí.

Nicméně premiér, spojující osud vlády s konsolidačním balíčkem včetně vyšší DPH, uspěl takřka úctyhodně. Ve středu pro něj dostal sto a jeden hlas a ministr financí mohl tedy odložit hrozbu rozpočtu seškrtaného o čtyřicet miliard z výdajové stránky.

To je nesporný úspěch, třebaže poněkud umazaný nástupem Romana Pekárka, jednoho z náhradníků za odešlé poslance, neboť je nepravomocně odsouzen za korupci. ODS na Pekárka zřejmě bude tlačit, aby i on mandát v dohledné době složil. Momentálně ale ještě i s ním na sněmovní palubě musí aspoň zkusit protlačit ještě během této schůze dva podstatné body. Totiž technickou normu, bez níž se nemůže po Novém roce rozjet penzijní reforma, a pak církevní restituce. Zatímco prvý zákon by snad projít mohl, s tím druhým to bude jistě složitější. A koalice ostatně bude muset zanedlouho dozajista znovu hlasovat o vetu konsolidačního balíčku, který levicovým Senátem přirozeně nemůže projít. A k němuž se pravděpodobně postaví negativně také prezident.