Zpívávalo se na melodii dodnes – aspoň v podání Vídeňských filharmoniků - populárního Straussova pochodu, složeného k poctě hlavního stratéga vítězství spojenců nad Napoleonem u Lipska roku 1813 a významného armádního reformátora českého původu, maršála Jana Radeckého z Radče.

K vojenským veličinám a uniformě vůbec jsme tedy měli viditelnou skepsi už kdysi, a odrazilo se to v nabobtnalé podobě literárním Josefem Švejkem. Nechuť sloužit rakousko-uherské koruně byla pochopitelná.

Volné pokračování to pak mělo po roce 1948, kdy šlo sice o vojančení s dvouocasým lvem na prsou, ale de facto opět pod vlajkou cizí mocnosti, tedy Sovětského svazu. Totální fraškovitost Československé lidové armády v letech 50. zachytil skvěle Josef Škvorecký Tankovým praporem a v lidovějším tónu Miroslav Švandrlík Černými barony.

Kdo druhdy byl přinucen k základní vojenské službě, protkané širokou škálou potěmkinských absurdností, včetně kolovrátkového soudruhování a řečmi o nerozborné jednotě států okupovaných více či méně Rudou armádou, povinností složit zkoušku k zisku Fučíkova odznaku.