Samozřejmě, výbor si musel být vědom, že se ihned spustí takřka bouře uštěpačných stanovisek euroskeptiků upozorňujících na současné objektivní potíže především eurozóny. Ani v takovém hlaholu by ovšem nemělo zaniknout, že jde o ocenění de-facto historické, doslova „za úspěšný boj o demokracii a lidská práva, za usmíření v Evropě a sjednocení kontinentu“.  

Jistě ve volbě také hrálo roli, že právě před šedesáti lety Německo a Francie postavily základ budoucího širokého uskupení tehdy založeným Evropským společenstvím uhlí a oceli. Stejně jako vědomí, že vyjma bývalou Jugoslávie v letech devadesátých se od roku 1945 na evropském kontinentu žádná válka nekonala, což budou zastánci Unie vždycky připomínat, zatímco ti druzí ovšem zase mohou říkat, že mír by byl tak jako tak.  

Není to poprvé, co tuto cenu dostala instituce (připomeňme například Lékaře bez hranic nebo Červený kříž), a v minulosti došlo minimálně k jednomu hodně diskutovanému verdiktu po dohodě o palestinské autonomii, přičemž z tehdejší trojice laureátů zněly výhrady jak vůči dlouholetému šéfovi OOP Arafatovi, tak k izraelským politikům Peresovi a Rabinovi. Jak víme, ani po dvaceti letech od udělení ceny pro tuto trojici není oblast dodnes zrovna mírovou. Tehdy se ovšem autonomie jevila jako důležitý krok a konec konců jím do určité míry přece jen také je.  

Leckomu také například připadlo unáhlené ocenění pro Baracka Obamu po prvém roce v úřadě. Americký prezident se sice projevoval jako mírotvůrce, ale konkrétních výsledků nemohl stačit dosáhnout. A vůbec se zdá, že „nobelovka za mír“ má spíš smysl v případě pronásledovaných disidentů v nějakém autoritativním režimu než udělená aktivním politikům. I když také je, pokud k tomu budou důvody, není proč pomíjet. A ještě poněkud složitější je to v případě mnohonárodní instituce.  

Ona kontroverznost, o níž hovoří Jagland, je jasná – v posledních dvou letech prochází Unie zatím nejsložitější etapou a množí se kritikové její prohlubující integrace, někteří už předvídají, že je Unie na pokraji krachu. Právě to mohlo vést ovšem komisi k ocenění vlastně celého projektu cílícího na rozvoj demokracie, svobod, a také ovšem ekonomické prosperity.  

A samozřejmě i otupující hrany nacionalismu, který vedl za posledních zhruba sto padesát let k četným válkám na kontinentu, přičemž poslední už měla vysloveně likvidační charakter. Právě ta také vedla už na konci čtyřicátých let k formulování představ o jednotné, a pokud možno blahobytné Evropě. Je nesporné, že se v tomto směru také mnoho vykonalo a drtivá většina Evropanů si je toho jistě dobře vědoma, a přes nynější problémy je přesvědčena, že jde o projekt jedinečný, o doslova historickou příležitost, již by neměly zmařit ani momentální značné komplikace, na něž se obtížně hledají léky.  

Nobelova cena míru je skoro vždy symbolem, často znamená povzbuzení pro různé statečné osobnosti a jejich spoluobčany, a tu a tam dokonce může přinést aspoň mírné změny k lepšímu, jako druhdy v případě Jihoafričana Nelsona Mandely anebo barmské aktivistky Su Ťij, po letech dnes svobodné, a dokonce světem cestující. I když Barma má ještě hodně daleko k tomu, abychom ji mohli brát jako demokratickou zemi.  

Vysloveně protievropsky naladění politikové, jako například britský konzervativec Callanan, mluví o výsměchu, vedoucí Kanceláře českého prezidenta Hájek dokonce míní, že Unie „připravuje nepřátelství mezi národy“.  

Kdo myšlenku evropské integrace naopak trvale podporují, chápou symboliku ceny pro Unii coby prvotně mírový projekt, byť si jsou také jistě vědomi, že právě roku 2012 se může „nobelovka“ jevit ne zrovna případně. Ale právě ve chvílích krize se budou znovu připomínat původní teze i také to, co pozitiv za oněch šedesát let od vzniku německo-francouzského společenství projekt přinesl. Rozhodně je jich totiž mnohem víc než toho špatného. I když můžeme být z rozhodnutí komise lehce rozpačití. Jde ovšem, jak už bylo řečeno, o symbol, nic víc neznamená.