Černým deskám začaly v osmé dekádě minulého století zvolna konkurovat digitální cédéčka. Rychle pak ale opanovala trh a zhruba kolem roku 2000 se už s vinyly úplně přestalo počítat. Mělo to řadu důvodů - CD disky byly skladnější, tak snadno se nepoškrábaly a daly se například přehrávat ve walkmanech za chůze nebo ve vlaku.

A šlo o nepoměrně vyšší kvalitu záznamu než u kazet. A pak se také na trhu díky CD objevila obrovská spousta archivní muziky, kterou už firmy nebyly ochotné reedovat. V digitální horečce ovšem vydavatelé i konzumenti sahali takřka po všem. 

Takřečený boom cédéček měl sílu tsunami, uniknout jim nešlo. Dnes už je to ale také víceméně minulost. Formáty mp3, waw a další, zkomprimované do malých souborů, se šířily internetem (v drtivé většině nelegálně, ale to jiná věc), a CD se stala druhem takříkajíc ohroženým. Přežívají sice, ale jsou na ústupu, s tím je nutné se smířit.

Mezitím se ovšem vynořila vlastně globální a zprvu nepočetná, ale o to zapálenější komunita vyznavačů klasických černých desek. Tvrdila především, že zvukově se vinylům nemohou digitální disky rovnat. A samozřejmě si notovala nad podstatně většími a výtvarně výraznými obaly dlouhohrajících desek. A co je pozoruhodné, tato skupina umanutých sběratelů početně rostla. Napříč zeměkoulí. Což trvá, dnes už lze mluvit o zřetelném trendu.