Když v úvodním dialogu řekl švec Habršperk Josefa Kemra vysloužilému vojáku Bláhovi, tedy Luďku Munzarovi, že to, co mu právě bylo soukromě sděleno „přece nedá na buben“, dítě narozené v jednadvacátém století na mne tázavě pohlédlo. I zastavil jsem na chvíli dvd a vysvětlil mu, co je tím myšleno.
Že totiž ono tajemství, tedy Bláhův úmysl požádat o místo ponocného, Habršperk dopředu nikomu neřekne. Že to obrazně řečeno nenechá „vybubnovat“, zveřejnit prostřednictvím úřední osoby, svolávající k poslechu obecního zpravodajství ryčným bubnováním.
Asi už nikoli na konci let osmdesátých předminulého století, kdy byli Naši furianti napsáni. To se zřejmě vyvěšovaly obecní vyhlášky, negramotnost byla na ústupu. Ale pořád zůstávalo každému jasné, co znamená vybubnovat. A leckdo také pamatoval vojenskou praxi, kdy buben rámoval přednes rozkazů nastoupené posádce.
Pravda, takhle užívané bubny nebyly primárně vnímány coby hudební instrumenty. Ale zůstávaly jimi. Armádní nebo civilní, pořád to byl buben. A za staletí hluboce pronikl do obecné řeči.
Kupříkladu prostřednictvím spousty označení technických součástek připomínajících buben tvarem. Za všechny lze zmínit aspoň automobilové bubnové brzdy, dnes už zvolna mizející. Známe samozřejmě loterijní zařízení i bubínkový revolver.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas