Toho ovšem Krauss vůbec nezná a ptá se tedy, o čem píše. Když se od Hříbka dozví, že jde o „teologii, kázání a meditace“, opáčí briskně: „Aha. Tedy pitomosti?“ Dodávám, že onu následnou polemiku na stránkách Lidových novin ovšem primárně nevyvolal výrok k Halíkovi, nýbrž rozhovor vůbec.

Kraussovým oponentům se jevily Američanovy odpovědi - zjednodušeně řečeno – jako ploše zjednodušené. Tomáš Halík, pokud je mi známo, se k nim prozatím nevyjádřil. A zřejmě tak asi ani neučiní. V českém, převážně ateistickém prostředí, je ale na leccos zvyklý. A ví velmi dobře, že místní ateismus, anebo spíše odmítání především katolické církve, tu zůstalo z totalitních časů až překvapivě pevně zakořeněné.

Což podle všeho pochází jak z jiráskovské interpretace pobělohorského období i z odporu k náboženské doktríně rakousko-uherské, na něž pak plynně navázal a živnou půdu nalezl „vědecký komunismus“. Češi sice nepropadli Leninovi a jeho následovníkům, nicméně výsměch „náboženskému tmářství“ jim chtěj nechtěj konvenoval. A že je negativní vztah hlavně k římskému katolicismu u nás stále aktuální, vidíme například i z postojů veřejnosti a značné části politického spektra vůči restitucím církevního majetku.