Socialista François Hollande pro mnohé ztělesňoval symbol změny a naděje. V současnosti však boří rekordy nepopularity a je největším zklamáním posledních let. Ze svého ambiciózního volebního programu nesplnil téměř nic a především zvolil chybné priority.
Neúspěchy v domácí politice
François Hollande od počátku působil jako nevýrazný úředník s nulovým charisma. Tento handicap však rozmělnil dojmem nezkorumpovaného skromného muže a velmi propracovaným ekonomickým programem, ve kterém slíbil skoncovat s politikou škrtů a vydat se směrem k hospodářskému růstu a tvorbě nových pracovních míst. Za dobu jeho vlády se však nezaměstnanost nesnížila a letos má naopak překonat hranici 11 %, což znamená nejvíce lidí bez práce od poloviny devadesátých let. Francouzská ekonomika dosud rostla o pouhé 0,1 % a jen těsně nesklouzla do recese. Zlepšení je stále více v nedohlednu. Proto Hollande čelí kritice nejen z řad krajně levicové opozice ale i vlastní strany, a to kvůli plánovaným úsporným opatřením, která jsou v rozporu s jeho předvolebními sliby.
Image „pana čestného“, který skoncuje s érou zkorumpované pravice Hollandovi pokazil nyní už odvolaný ministr socialistické vlády Jérome Cahuzac. Ten zapíral, že má ve Švýcarsku a Singapuru tajný bankovní účet s několika miliony eur, čímž poškodil reputaci samotného prezidenta. Existuje podezření, že tajné zahraniční konto má i ministr zahraničí Laurent Fabius, mimo jiné velký podporovatel syrských rebelů. Prokáže-li se to, bude tím otřesen celý Ayraultův kabinet.
Ve sféře ochrany práv menšin se Hollande činí až příliš horlivě. Sňatky osob stejného pohlaví jsou jistě pro minoritní část populace důležitým tématem, ale pokud by se s jejich schválením počkalo až na závěr funkčního období exekutivy, asi by se příliš mnoho nestalo. Navíc se jedná o téma velmi kontroverzní, které francouzskou společnost rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. V ulicích Paříže proti zákonu, jenž legalizuje sňatky osob stejného pohlaví a povoluje jim i adopci dětí, demonstrovalo již několik set tisíc lidí. Přitom úlohou hlavy státu je národ spojovat, nikoliv rozdělovat. Pro Hollanda však zřejmě nejsou sociální a ekonomické otázky natolik naléhavé jako řešení práv sexuálních menšin. Právě z toho důvodu mu důvěřuje jen necelá čtvrtina Francouzů.
Iracionální zahraniční politika
Hollande velmi aktivně vystupuje i v oblasti zahraniční politiky, zejména co se týká bývalých francouzských kolonií Sýrie a Mali. Společně s britským konzervativním premiérem Cameronem vehementně podporuje další masivní vyzbrojování tzv. rebelů bojujících za svržení prezidenta Asada. Vzhledem ke skutečnosti, že ve Francii žije několik milionů muslimů a poměrně nedávno proběhl boj o zachování sekulární povahy státu v podobě zákazu nošení burek, je toto počínání těžko vysvětlitelné. V řadách povstalců bojuje mnoho militantů al-Káidy a dalších teroristických organizací. Neobává se Hollande teroristických útoků na vlastním území? Jestliže ano, proč tedy podporuje mezinárodní džihád v Sýrii usilující o svržení sekulárního státu? Příliš to nejde dohromady se socialistickým pohledem na svět.
Vojenské dobrodružství v Mali je vydáváno za velký Hollandův úspěch, protože se francouzské armádě podařilo porazit islámské fundamentalisty, kteří ovládali sever země (jen pro vysvětlení – v Mali jsou zlí islamisté a v Sýrii ti hodní). O co však ve skutečnosti šlo? Hollande jen hasil oheň zažehnutý jeho předchůdcem Sarkozym v Libyi, která byla v důsledku intervence NATO rozvrácena, džihádisté se zmocnili nikým nekontrolovaných skladů zbraní a následně odešli bojovat za islámský stát do Mali. Pokud by nedošlo k vybombardování Libye a svržení Kaddáfího, nebyl by nutný ani zásah v Mali. V ohrožení však nadále zůstává celý region Maghrebu a Sahelu, protože kvůli destabilizaci Libye se tyto události mohou opakovat v Alžírsku, Nigeru i jinde.
Závěr
Hollande na mě od počátku nepůsobil příliš přesvědčivě a byl-li bych francouzským občanem, volil bych kandidáta Levicové fronty Jeana-Luca Mélenchona. Nelze se divit, že po chabých výkonech na poli ekonomiky, urputným prosazováním stejnopohlavních manželství a finančním skandálu socialistického ministra se François Hollande stal po necelém roce vládnutí nejméně oblíbeným prezidentem od vyhlášení Páté republiky v roce 1958. Podle nedávného průzkumu je Hollandovo působení ve funkci hlavy státu zklamáním pro 74 % Francouzů, čímž překonal i ostudný rekord Nicolase Sarkozyho, jehož v dubnu 2011 negativně hodnotilo 72 % respondentů. S prací exekutivy je spokojeno pouhých 22 % dotazovaných. Nepodaří-li se socialistické vládě a prezidentovi nastartovat hospodářský růst, snížit nezaměstnanost a nepřehodnotí-li priority, je téměř jisté, že v roce 2017 svůj mandát neobhájí. Frustrovaní a rozčarovaní voliči se mohou buď opětovně přiklonit ke konzervativní pravici nebo dát hlasy stranám z krajních pólů politického spektra.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
