Z Horáčkova teoretického pojetí (ne)vypočitatelnosti „chodu světa“ (Kauzalita a synchronicita, str. 160 – 172) jakoby čišela poetika určitého „gamblerského katolicismu“. „Zázrak“ jakoby zde ztělesňovala totální asociálnost ega, podřízeného hráčské vášni i oddanosti maně, která sem tam spadne, zřejmě bez jakéhokoli příspěvku vnějšího světa (peníze asi „někdo natiskne“ atp.). Je tedy na místě chápat ty, kteří mají být nebem zemi, co neztratila sebe sama, především jako hráče, co umí nonšalantně žít na úkor všech při zdi žijících ne-hráčů? Kulminace daného druhu uvažování přichází hned s další kapitolou (Zručnost a náhoda, 173 – 177). V ní je v podstatě odhalen myšlenkový pochod stojící za názvem Fortuna (str. 174, dole). I toto chápání vyššího principu nabízí, myslím, cenný vhled do Horáčkova vidění světa.

Justifikace dílčí (parafrázováno zhruba jako: „já se bookmakerem stal omylem“… „a ani sázkaři sami je vlastně neměli rádi“) jakoby dláždily cestu justifikaci celkové ‚(„já za to, jak jsem na tom teď, vlastně ani nemůžu“). Tady mě napadá, že jediný důvod, proč svou hráčskou kariéru nevidí jako překážku pro to, aby byl prezidentem, je jeho vlastní přesvědčení o morálním účelu svého přebývání v ní. Dobrá, pak ale v podstatě vyplývají dvě možnosti: buď 1. k utvrzení takového postoje před veřejností slouží jako očišťovací platforma právě daná dizertačka a její okatá publikace na netu, nebo 2. Horáček hráčské prostředí infiltroval z jiného titulu, a jeho pocit, že z hlediska morálky je vše ok, pramení prostě z toho, že (bohužel jen on sám) ví, že se s danou komunitou vlastně nikdy naplno neidentifikoval. Ve prospěch toho by opět hovořilo, že a) úplně tak to nezbytné srdiečko, jak sám zapochybuje, přeci neměl, a možná i proto b) se stal „jen“ bukem. Mohlo by to ale znamenat i to, že si c) o dění v daném prostředí a osobách, které se v něm pohybují, přeci jen mohl vést nějakou formu zápisu, kterou následně použil pro detailní popis jako podklad prozaizovaný „Příběhem zevnitř“.

U druhé alternativy je přitom asi nejvhodnější ptát se historiků – mohlo stát, že jeden člověk byl veden nezávisle například u dvou různých oddělení bezpečnostních struktur státu, přičemž vědomě spolupracoval jen s jedním? Složky dosvědčující na webovkách prezidentského kandidáta Horáčkovu bezúhonnost, by pak totiž nemusely být ty jediné, které na něj existovaly či existují.