Naposledy jsem tohle měl celá osmdesátá léta. Vůbec se mi nelíbilo, jak všude visela s tou naší ta krásnaja sovětská. Tehdejší oficiální hagiografie, vědoma si logické díry ve vysvětlování rutinní přítomnosti vlajky cizí, v podstatě koloniální mocnosti vedle vlajky naší, měla obranu přítomnosti rudé vlajky postavenou na několika pádných argumentech – s touto vlajkou k nám přišla svoboda, naše socialistické zřízení má sice řadu nedostatků, ale máme tu mír, a pak, kdo nějak moc chce československou vlajku, je nacionalista a to je špatné, protože správné je být internacionalista. Bylo to, zejména ta část argumentace o míru a o boji za mír, v té době téma docela zásadní. Na vojenské katedře na vysoké škole, kde jsem v první polovině osmdesátých let byl až nezdravě častým hostem, se to probíralo doslova každý den – kdo nejde s námi, soudruzi, tak ten si nepřeje mír a ergo chce válku, a nejen to, soudruzi, ten si přeje návrat fašismu a koncentračních táborů, a to by soudruzi nešlo, protože my jsme pro mír. Je to jasné, soudruzi? Pamatuji si, že mne z toho neologismu doslova bolívalo v hlavě. Bylo to přece období RJANu, tedy doktríny preventivní jaderné války (kdo nezažil nebo si nepamatuje – to my jsme měli udeřit preventivně první), byli jsme tedy školeni k agresivní útočné válce, a k tomu jsme opakovaně slyšeli mantry o tom, že kdo se tomu protiví, tak ten je proti míru. Nebolela z toho hlava zřejmě jen mě. Na zdi učebny vojenské katedry v Motole byl mými předky vyryt vcelku velký nápis „Holubicí míru vytřeme si díru“. A pro mne je tento slogan jeden z hlavních symbolů těch časů – zlých, vulgárních, prolezlých lží; mimo jiné i o míru. A tak to bylo nejen u nás. V Rusku to ostatně celé muselo být ještě horší – jednou se jeden z výběrových ruských studentů, co u nás studoval, tehdy opil takzvaně „do pravdy“ a zcela bez souvislosti a bez vyzvání opakoval – pamatuji si to dodnes v ruštině – „Mir búdět, no barbá za mir búdět tak žestóka, što kámeň na kámni ně astánět“. To jako že mír bude, ale boj za mír bude tak krutý, že nezůstane kámen na kameni. Asi o tom, chlapec jeden, také hodně přemýšlel.

 

No a teď si představte, že s tímhle myšlenkovým a historickým fundusem vám, tedy mně, někdo začne vysvětlovat, že kdo je proti vlajce Evropské unie na Hradě, tak je proti míru a je nacionalista a přeje si návrat nacistických koncentračních táborů. Já vím, že vlajka je jen symbol a nic víc a že je strašný rozdíl mezi Sovětským svazem a bruselskou EU, ale stejně. Zase jsem odmítač vlajky.

 

A přitom je ta současná vlajka tak hezká: žluté hvězdy do kruhu na modrém pozadí – není krásnějšího symbolu mariánského kultu, a tedy neoddiskutovatelných, byť jakkoliv popíraných kořenů projektu EU v židokřesťanské civilizaci. Jenom to asi nikdo moc neví – samotného by mne zajímalo, jestli je v Bruseli v Evropské komisi aspoň jeden Spravedlivý, který to ví. Asi ne, bude to tam v té Komisi jako v Sodomě. (Kdo neví tady u nás – mariánská se ta vlajka jmenuje po takové té paní, co je maminka od Ježíška, a to je ten, jak bývá v jesličkách před šopáčema o Vánocích.) Ono ostatně i ten mnou tolik nenáviděný symbol ruské okupace, tedy sovětská vlajka, vychází ze židokřesťanské tradice: barvy na ní jsou posvátné barvy ruského pravoslaví, rudá je barva Kristovy krve, žlutá je zlatá a to nářadí na vlajce nesymbolizuje sepětí dělníků a rolníků, ale je to jeden ze symbolů Svobodných zednářů.

 

Samozřejmě je obrovský rozdíl mezi hegemonií SSSR a EU. To, co bylo v historii nejprve tragédií, tak je – naštěstí pro nás – napodruhé už jen fraška. Měl-li bych v krátkosti porovnat oba režimy, tak ten první byl zideologizovaný, brutální, zlý a hloupý a druhý už jen zideologizovaný a hloupý. Hledal-li bych v našich domácích podmínkách zosobnění každé té doby, tak pro období rudé vlajky mne jako typická postava napadá Vasil Bilak, pro druhé období té modré vlajky pak Vladimír Špidla. Přece jenom se ten náš svět vyvíjí k lepšímu…

 

Teď k tomu nacionalismu: Nevím, kdy je člověk už nacionalistou a kdy je ještě vlastencem a patriotem. Nevím, jak rozlišit ten správný nacionalismus, například skotský, albánský v Kosovu a třeba palestinský od toho zlého, tedy třeba českého, britského, polského a pro rovnováhu příkladu izraelského. Spíše si myslím, že slovem nacionalista se v levicovém politickém slangu už desítky let míní „ten-koho-nemám-rád“, a tedy v této souvislosti pod slovem nacionalista hledat význam nedává smysl. V tomto kontextu tento termín nejspíše použil i Herman Van Rompuy ve svém slavném projevu, když říkal, že euroskepticismus vede k egoismu, egoismus k nacionalismu a nacionalismus k válce.

 

No a pak je tu ten mír. Hlavní linie obrany EU přes mír vede zhruba tudy: „Vždyť, sakra chlapi, na té Unii je leccos ke kritizování, ta byrokracie není dobrá, ty žárovky zrovna zakazovat nemuseli, ale, sakra chlapi, musíme s tou Unií držet, protože ta je přece garantem míru. Tak sakra chlapi, už toho s tou unijní kritikou nechte!“ Ohánět se mírem jako absolutním argumentem, proti kterému se nedá nic říct, je u nás na levici zvykem už hodně dlouho. Myslel jsem si, že své vrcholy hnusu na toto téma jsem zažil v té době vojenské katedry (ještě jsem si vzpomněl: nad vchodem do kasáren tam visívalo „ČSLA – Hráz míru a socialismu“, a holubice míru tam za mne už nikde nebyly, asi už byly všechny použité), ale chyba lávky. Před několika lety prohlásila evropská komisařka Margot Wallstromová na shromáždění v Terezíně, že ti, co jsou proti hlubšímu sjednocování Evropy a euroskeptiky vůbec, ať se jedou podívat do bývalých nacistických koncentračních táborů, protože taková protievropská politika povede jen k válce a k dalšímu holocaustu. Jedním slovem chucpe. Sebemrskačům a vůbec lidem, co se rádi trápí, doporučuji si ten projev vygooglit, je strašný. Pro úplnost: pronesen byl v kontextu dvou „ne“ v referendech o Evropské ústavě, v Dánsku a Francii.

 

Ale zpět k tomu hlavnímu a nejdůležitějšímu argumentu: skutečně nám EU garantuje mír? Vždyť přece ta kauzalita je přesně opačná! Poněkud vyšinutý projekt federální Evropy, Eura a současné podoby EU vznikl v době bezprostředně po vítězství Západu ve Studené válce. Tu vyhrálo NATO s naprosto zásadním podílem USA a v žádném případě ne Evropská unie. Ta tou dobou neexistovala. Lidé, kterým vděčíme za náš evropský mír, se jmenují Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Jan Pavel II. a další tisíce, desetitisíce a statisíce statečných lidí, kteří se nesklonili před hrozbou světové nadvlády ruského komunismu a kteří byli ochotni se postavit tomuto zlu ať již idejí, slovem nebo se zbraní v ruce. (To poslední tedy i proti autorovi těchto řádků, ale ten na svoji omluvu uvádí, že po celou dobu svého vojenského výcviku usilovně přemýšlel, jak by v případě války co nejlépe a nejbezpečněji přeběhl k nepříteli…)

 

Tolik o minulosti. Co se týče budoucnosti a EU jako garanta míru: dovedete si představit, jaké groteskní situace by nastaly, kdyby bylo zrušeno NATO, Američané by odešli z Evropy a Evropská unie by si vybudovala vlastní ozbrojené síly? Já si to představit zkoušel: Válka je na spadnutí, Evropská komise svolává bleskový vrcholný summit, politici jednají až do časných ranních hodin. Výsledkem zásadního jednání je nová evropská směrnice o zavedení emisních limitů pro tanky a ostatní obrněnou vozbu, zavedení ekologické daně z každého výstřelu a stanovení minimální kvóty pro počet žen v posádkách ponorek na 40%. K samotnému boji pak nedojde, protože cesty obrněných kolon ke styku s nepřítelem se bohužel kříží s mravenčími stezkami, takže se nesmí jezdit, ale to je jen dobře, protože na předpokládaném bojišti mají EU vojáci stejně zakázáno bojovat, protože tam zrovna probíhá hnízdění přísně chráněného chřástala polního a zároveň mírový kemp organizace „Make Gay and Lesbian Love Not War“. Na vše přísně dohlíží nově zřízený Evropský úřad pro ekologické a gender vedení války. Rovněž na moři se příliš nedaří, protože jádro úderného námořního svazu, letadlová loď Generál Špidla (dříve Generál Charles de Gaulle) byla přestavěna z atomového na solární pohon a v den bitvy jako na potvoru nesvítí sluníčko.

 

Legrace stranou. Evropská unie mír a svobodu není schopna bránit a ubránit, právě naopak, žije ze svobody a míru vytvořených někým jiným. Je-li někdo euroskeptik, není protievropský, právě naopak, má Evropu rád. Je-li někdo proti postupující evropské integraci, není pro válku a další holocaust – právě naopak se války bojí a patrně si dobře uvědomuje, kde se vzaly kořeny evropských genocid – v něčí touze vládnout Evropě. A ta modrá vlajka mi to nějak všechno připomíná. Je to jasné, soudruzi?