Těžká je analýza jak pro pisatele, tak pro čtenáře. Ale zkusme to. Esej k Husovi pro Literárky napsal nanejvýše povolaný Otakar Antoň Funda - filosof a religionista. Mimo jiné k dějinné události píše: „Dějinná realita není  příhodným   prostorem uskutečnění představ iracionálního blouznivectví a radikalismu, nýbrž  prostorem  ustavičného „řešení problémů“.“ Můžeme souhlasit můžeme protestovat. Nejlépe je číst dále…

Husova causa i se svými následky v českých dějinách představuje jak výšinu českých dějin, kdy myšlenky v té chvíli vyslovené předbíhaly svou dobu a byly zábleskem na časy příští v dějinách evropských, tak zároveň je tragédií.  Srovnat ji lze s jinou vrcholnou chvílí v českých dějinách, s Pražským jarem 1968.
Intenční (předjímaná), nikoli obsahová, věcná obdoba  a - jen takto v masarykovském smyslu dějinná kontinuita - mezi oběma jevy je v tom, že v obou případech zde vzniklo reformní hnutí. To volalo ty, kterým patřila vláda a moc, k autenticitě jejich kořenů. Tedy, aby to vzali vážně s tím, o čem mluví. Mluví-li   Kristu, aby to vzali vážně se způsobem Kristovým dosvědčeným v Písmu, mluví-li o socialismu, aby to vzali vážně s jeho humanistickou dimenzí.

A zároveň obě ty chvíle v českých dějinách byly tragické. O tragédii mluvíme tam, kdy komponenty, které by mohly být v souladu, se dostávají do protikladu. V řecké tragédii např. povinnost vůči rodině a povinnost vůči obci. O tragédii mluvíme tehdy, když nebyla uchopena a užita možnost najít jiné řešení. V klasickém tragickém dramatu mají na tragédii podíl všichni její účastníci. Jedni svou naivitou a přemrštěnou, sveřepou radikalitou, která ztratila citlivost pro meze možného v dané době, druzí svou nábobskou bohorovností, neschopnou dialogu. Tragické jsou chvíle, kdy věc, o níž jde, je už tak „rozjetá“, že ji nelze zabrzdit, než za cenu nedůstojného pokoření se mocným. Tragické jsou chvíle, kdy ti, kteří mají moc, ztratili v zápalu nenávisti schopnost kritické sebereflexe. A tak jistě bylo tragédií, že reformní koncil, který byl schopen sesadit papeže, odsoudil a tím de facto poslal na hranici reformního kazatele.

Jako „básníku k básni lze jen mlčet a slova jako zrnka brát, pohladit v dlani a potom hodit- rozevlát“ - (jak napsal jeden z mých studentů) – tak i k příběhu mučedníků lze jen mlčet.  Z pozice kritické racionality se ovšem domnívám, že příběhy mučedníků jsou spíše důvodem ke smutku, že se aktérům tragického dějství nepodařilo najít jiné řešení, než důvodem pozdější pathetické glorifikace ze strany těch, kteří by se nikdy mučednictví neodvážili a z různých důvodů by zvolili a volí kompromisy.

Je dnes známým rozpoznáním, že Husova causa má svůj filosofický podtext. Hus, podobně jako jím přejímaný Viklef, patřili v tehdejší filosofické diskusi na stranu realistů. Pro realisty jsou tou pravou skutečností ideje, nikoli jevy, tedy církev neviditelná, nikoli církev jako dějinně sociální veličina. Realisté proto budou v krajním případě ochotni pro ideje umírat. Pro nominalisty jsou ideje jen nomina – jména, realitou jsou  dějinné jevy. Proto nominalisté pro ideje umírat nebudou. Tragédie Husovy causy má v pozadí tuto mimoběžnost dvou odlišných filosofických konceptů. Nominalistou byl již Husův předchůdce Stanislav ze Znojma, který spor s arcibiskupem nevyhrotil a stáhl se do ústraní. Většina Husových soudců v Kostnici byli nominalisté. To, že by sami pro ideje neumírali jim však nezabránilo, aby pro ně Husa neposlali na hranici.