Když se mi před desítkami let prvně dostala do ruky Vaše Groteska a téhož dne i Snídaně šampiónů, otevřel se přede mnou úplně nový svět. Ne ten literární, plný dobrých i špatných autorů. Už jsem měl načteno dosti z Bulgakova, Viana, Lagerkvista či Hesseho. S pocitem hluboké nudy jsem odkládal skoro všechnu americkou prózu (Žida Hellera a Francouze Kerouaka nepočítám). Měl jsem za to, že jste se snad všichni za Velkou louží narodili ve stáji mezi kravskými lejny s biblí pod hlavou a vlajkou s pruhy a hvězdami namísto prostěradla. Ale to ne, vysvětlil jste mi hned v prvních řádcích oněch knih. Nic není, jak se zdá, a ne-li vše, pak mnohé je jinak. Ale jak, to se nikdy nedovíme. Kdyby se uděloval titul Svatý Agnostik, byl by Váš. Jedině Vám se totiž odpouští ten nesnesitelný patos, když vkládáte do úst Kilgora Trouta ve Snídani šampiónů větu vět: „Jaký je smysl života? No přece být očima a taky být ušima a taky být vědomím stvořitele vesmíru.“ Odpouští se to nejspíš i pro jinou větu z jednoho Vašeho dopisu: „Jsem humanista, to, aspoň částečně, znamená, že se snažím chovat slušně i bez toho, aniž bych za to po smrti čekal nějakou odměnu či trest.“
Zažil jste hodně hnusných věcí, především druhou světovou válku. To o ní jste napsal Jatka č. 5, v nichž se nachází ta slavná hláška taktující nezadržitelnost života i smrti: „Tak to chodí“. Za té války spáchala Vaše matka sebevraždu. Poznal jste tedy dvě nejstrašnější věci na světě. Možná proto jste pak psal to, co jste psal, a právě tak, jak jste to psal. Jedovatě, ale hojivě, chirurgicky nesmlouvavě, ale konejšivě. Zdá se to být v rozporu? Nikoli. Podstata tkví v tom, že jste bez nejmenších servítků natáhl skutečnost, jak jste ji viděl kolem sebe, na skřipec a na jeho tažná lana jste pak zahrál Měsíční sonátu, Konec konců mnohem později, až nedlouho před smrtí v knize Muž bez vlasti, jste prohlásil, že Vaším epitafem by měla být věta: „Jako důkaz boží existence mu stačila hudba.“
Proč si vlastně připomínám právě Vás? Protože my tu dnes (už bez Vás, zrovna tenhle týden utekl devátý rok Vaší nepřítomnosti) žijeme ve světě, který by snesl název, jejž jste vtělil do titulu jedné ze svých knih: totiž v Opičárně. A dokonce bych řekl, že je to označení až příliš jemné, vlídné a laskavé. Jen se koukněte se mnou:
Máme vládu, jejíž předseda svým občanům říká, že nedovolí kvóty pro migranty, které předepisuje Evropská unie. Nechá náš parlament odhlasovat, že kvóty nebudou, pak oznámí, že stanovisko parlamentu pro něho nic neznamená, odjede do Bruselu a tam horuje pro kvóty. Jako by vypadl z oka všem Vašim trubcoidním postavám, které zužují a zmenšují svobodný svět pro normální lidi svým ignorantstvím a nezájmem o názory těch, jimiž jsou voleny.
Ono v tom Bruselu je to taky k zasmání: Nelíbí se vám tohle naše rozhodnutí? Nevadí. Chvilku počkáme, trochu to načechráme, přejmenujeme, a jedeme dál k Neumětelům. Taková Euroústava. Neprošla skrz referenda? Nevadí, dostala nový název Lisabonská smlouva. Ani tak neprošla referendem, alespoň v jediné zemi? Nevadí, donutíme tu zemi vypsat nové referendum a napodruhé schválit. Nu a teď ty kvóty: Nesouhlasí s nimi řada zemí a tamních obyvatel? Nevadí. Přelakujeme to na „společné řešení“ a bez dalšího spustíme v platnost. A ještě tam mají tu drzost říkat tomu demokracie.
A nedosti na tom. Máme politiky, kteří prosazují antidiskriminační zákony, jejichž podstatou je, že Vás zavřou dřív, než se narodíte. Protože jedině tak zabrání tomu, abyste v pozdějším životě nezpůsobili nějakou diskriminační patálii. Zavádějí totiž presumpci viny. Což znamená, že ne žalobce obviněnému jeho vinu, ale žalovaný musí prokazovat svoji nevinu. A to prosím retroaktivně, tedy se zpětnou platností. Což, jak laskavě uznáte, je jako vystřiženo z Vašich grotesek (s velkým i malým Gé).
Máme policajty a soudce, kteří zavírají za slova, nikoli za činy. Čímž heroizují ty souzené či odsouzené, jakkoli si to nezaslouží, a zastrašují ty slušné, normální, po ulici chodící občany, kteří už toho začínají mít jednoduše dost. Jenomže když se ozvou, dostanou nálepku extremisty, nepřítele, odpadlíka od „společných ideálů“. Potíž je nejspíš v tom, že už to nejsou ani společné ideály, natož pak společná řešení. Jsme na to každý sám. Tak to chodí.
Jako bych četl Vaše knihy, milý vypravěči.
S uctivým pozdravem
Váš
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
