Až za pár týdnů (třicátého září) skončí současný fiskální rok, státní dluh Spojených států dosáhne podle prognóz 19,3 biliónů dolarů. A protože stále stoupá částka potřebná k financování čtyř největších rozpočtových položek - programu zdravotního pojištění Medicare, programu Medicaid (tj. sociální pojištění ve zdravotní oblasti, pozn. překl.), sociálního pojištění a obrany - budoucí rozpočty jistě dopadnou ještě hůře, než je letošních 600 miliard dolarů.

Jedeme k vodopádu

Z toho je zřejmé, že jednou ze skutečných existenčních hrozeb, kterým Spojené státy čelí, je vyhlídka, že zanedlouho poplujeme na stejném člunu s Řeckem, Portorikem a Illinois. Jenže my necháváme onen člun klidně unášet proudem k vodopádu - a o dluhové pasti se ani nemluví.

Ernest Hemingway věděl, jak státy unikají z bažin státních dluhů: “Prvním rádoby všelékem špatně řízeného národa je inflace jeho měny. Druhým je válka. Obě přinesou dočasnou prosperitu. Obě také přinášejí trvalou zkázu. Obě jsou útočištěm politických a ekonomických oportunistů.”

“Prostituování a ponížení měny,” jak by tomu asi řekl Lenin, tedy ta první varianta, je nejspíš náš způsob, jak se vypořádat s obludou zvanou státní dluh.

Válka, nebo inflace?

Ale Hemingwayova druhá možnost, válka, se zdá být oblíbenějším scénářem náčelníků sedících na březích souostroví think-tanků ve Washingtonu. Alespoň soudě podle toho, že každý Putinův pohyb v Baltu nebo Černém moři pokládají za casus belli - příčinu k válce.