Přiznávám, že v tomto případě bylo zbožné přání otcem myšlenky snad o trochu více, než bych i já sám čekal od autora, který se zabývá islámským nájezdem a krizí celé unie už téměř tři roky. Sice jsem ukládal kamsi do podvědomí určité nesrovnalosti, ale snaha najít tu nejrozumnější cestu, kudy z toho všeho ven, mi na chvíli, neumím to lépe popsat, nějak zatemnila mozek. Zkrátka, přestal jsem být ve střehu.
Pak jsem si uvědomil, kolik nás podobně postižených asi bude, a že je to přesně to, s čím unijní demagogové počítají. Proto vám musím nabídnout svůj opravený a poučenější pohled na celou předvolební komedii pod taktovkou současného vedení EU.
Pochybnost první
Všichni víme o průzkumech veřejného mínění své. Víme o způsobech, jak dojít ke kýženému výsledku tak, aby to nemohl nikdo napadnout. Víme, jak často je rozhodující, kdo průzkum průzkumníkům zaplatí, a také, že šikovně položená otázka dělá zázraky. Teď ale zpozorněte. V posledních průzkumech už dávno nejde o to, zda vyhraje Babiš, nebo Sobotka. Jde v nich o to, jestli se dokážeme z diktátu EU vyvázat odchodem, anebo se staneme definitivně druhým protektorátem. Proto v průzkumech nakonec musela zabodovat, i když pravděpodobně zkresleně směrem dolů, strana Svobody a přímé demokracie (SPD) Tomio Okamury.
Zkuste mi však vysvětlit jedno. Premiér Sobotka už nesporně pochopil, že on a jeho socialisté už příště vládnout nebudou. Jeho sestup začal už před několika měsíci Babišovými zhruba třicetiprocentními preferencemi. Sobotka v posledním tažení vytáhl na Babiše všechno, co vytáhnout mohl. Nebylo to nic hezkého a zvolna se ukazuje, že mnohé z toho mohlo být docela odůvodněné. Přesto následné Babišovy preference ještě o několik procent vzrostly. Kdo má na Babišovi náhle takový zájem, když je veřejné tajemství, že většina průzkumů je tak či onak „cinknutých“?
Pochybnost druhá
Je všeobecně známo, že Babiš se dlouhodobě vyhýbá tématu imigračního nájezdu na Evropu a také kritice unijního přístupu k tomuto prvořadému problému. Možná mu „ujelo“ několik slov na slavnostním shromáždění v Lidicích, ale stačil to svou dodatečnou omluvou ke spokojenosti europeistů jaksi napravit. Původně jsem si myslel, že je to známka čehosi nadějného, ale může to být také úplně naopak.
Ve volebním programu ANO pro nedávné krajské volby jsou tomuto tématu věnovány pouhé čtyři věty, které lze shrnout: „…nechceme na našem území přijímat migranty, krize by se měly řešit… na místech, kde vznikly… i za cenu možné vojenské intervence.“ Opatrné kondicionály, jenže ty nestačí. Chybí jasné vymezení vztahu k EU, o kritice šílené unijní imigrační politiky ani nemluvě.
Pochybnost třetí
Hnutí ANO má, pokud se nepletu, čtyři poslance v europarlamentu v čele s Pavlem Teličkou, a eurokomisařku pro spravedlnost a rovné příležitosti Věru Jourovou. Všichni se přihlásili k levicovým liberálům, přesněji k frakci ALDE, což je Aliance liberálů a demokratů pro Evropu. Všichni dobře víme, kdo jsou levicoví liberálové. Sám je nazývám, možná trochu nepřesně, programovými neomarxisty.
Je jisté, že europarlament svými obrovskými platy, dávkami na všechno možné a doživotní superpenzí zajištěnou od dosažených 55 let, korumpuje svůj aparát zcela záměrně. Jinak se to nedá nazvat, a tak to také bylo myšleno. Onen „evropský vládnoucí stroj“ musí přece fungovat hladce podle představy těch, kteří ho vymysleli a prosadili si ho.
Nejzřetelněji to vidíme na proměně, kterou prošla eurokomisařka Jourová. Kdysi poměrně sympatická oběť různých domácích politických ústrků nám dnes káže o nutnosti podvolit se co nejrychleji evropskému diktátu pod záminkou setrvání v tzv. tvrdém jádru unie, i když dobře ví, že na jakékoli rozhodování o tom, kam bude pak taková Evropa směřovat, nemáme ve stávajícím mechanismu řízení EU ani tu nejmenší naději.
S europoslancem Teličkou je to podobné. Stal se místopředsedou evropského parlamentu a náhle nám káže, že primární unijní právo je nadřazeno právům národním. Což je otázka přinejmenším sporná, zejména pokud se jedná o vnitřní bezpečnost státu. Je sice pravda, že se Telička s Babišem na čemsi nepohodl a následně se vzdal předsednictví stranické komise pro zahraniční politiku, ale nemusí to také znamenat vůbec nic. Je docela možné, že Babiš už mezitím změnil názor.
Pochybnost čtvrtá
Tohle sice nejsem schopen nijak ověřit, ale hlodajícího červa pochybností to jen posílilo. Dostal se mi do rukou text dopisu, který poslala Češka žijící v Itálii své kamarádce domů do Čech. Popisuje příběh italského politika, který pracoval v bruselském unijním aparátu, a který demonstroval nesouhlas s politikou unijního vedení tím, že sám rezignoval. Na sociální síti pak zveřejnil část protokolu jednoho z tajných zasedání v Bruselu. Z dopisu, který překladem do češtiny původní italský text nutně trochu parafrázuje, vyjímám: „Naplánované likvidování evropské populace postupuje dle plánu. Jediný problém je Polsko a Maďarsko, kde vlády nespolupracují. V České republice se počítá s výhrou rozumné a spolehlivé strany ANO, která je solidární. Slovenská republika se již ukázala jako solidární… (následuje věta o Robertu Ficovi, kterou raději vynechávám).“ Celý dopis končí slovy: „… pomoz vám Pán Bůh. Pokusíme se vám ten internetový článek obstarat.“
Můžete namítnout, že jedna paní povídala, a námitka to může být oprávněná. Chybí tam jméno toho politika a další nezbytné podrobnosti, záruka žádná. Jste-li tohoto názoru, neberte mou čtvrtou pochybnost v úvahu. Přesto mi něco říká, že bezvýchodnost a zoufalství toho dopisu byly autentické.
Tomio Okamura
Pochybnost pátá
Tentokrát plně prokázaná záznamy o hlasování v Poslanecké sněmovně. Podívejme se, jak hlasovala rozhodující většina poslanců za hnutí ANO během tohoto, zanedlouho končícího volebního období.
Ve všeobecné shodě se sociálními demokraty a lidovci hlasovali Babiš a jeho straníci pro:
-
Přijímání imigrantů i v rámci EU prosazovaných kvót. (Jen malá poznámka: to, že muslimských přistěhovalců zde prozatím „úředně“ mnoho nemáme, není zásluha této vlády. Oni sami k nám většinou nechtějí.)
-
Uvolnění dalších 520 mil. Kč pro tyto imigranty.
A které návrhy Babiš a jeho poslanci (i několikrát) zamítli:
-
Návrh ústavního zákona o přímé volbě a odvolatelnosti politiků. Navrhoval Tomio Okamura.
-
Návrh zákona o hmotné zodpovědnosti politiků, tj. zejména ministrů a hejtmanů. Navrhoval Tomio Okamura.
-
Návrh zákona o zmrazení platů ústavních činitelů, tj. především parlamentních politiků a soudců, až do roku 2018. Navrhoval Tomio Okamura.
-
Návrh neokleštěného ústavního zákona o závazném celostátním referendu v otázkách důležitých pro celý národ. Opakovaně navrhoval Tomio Okamura, nejprve za svou původní stranu Úsvit, později za novou stranu SPD (Svoboda a přímá demokracie).
Tento výčet není úplný, mohl bych dále pokračovat. Hnutí ANO pak můžeme vidět v úplně jiném světle, než jak ho svými výroky prezentuje jeho šéf. Zákonitě pak dospějeme i k jinému obrazu politiků strany ANO, než který vytvářejí tzv. média hlavního proudu.
Pochybnost šestá
Jistě jste nezapomněli, jak úpornou protibabišovskou kampaň vedly ještě před několika týdny všechny veřejnoprávní sdělovací prostředky. Všimli jste si, jak rychle, doslova ze dne na den, celá tato kampaň přestala? A všimli jste si, že o Babišovi se dnes ve stejných médiích hovoří náhle velice smířlivě, jakoby se vůbec nikdy nic nestalo? Proč asi?
Nastávající volby se mohou stát obratem
Všechno záleží jen na nás samotných. A také na naší zodpovědnosti nejen k sobě samým, ale vůči celé naší zemi včetně našeho potomstva, které je budoucností národa. Nerad bych se na přestárlá kolena dočkal otázky: Jak jste to mohli dopustit? Jakákoli omluva by se pak hledala těžko. Nezapomínejme, že přesně tohle se nám v moderní historii stalo už nejméně jednou, a také to proběhlo ve jménu údajného „pokroku“ a údajného nového světového „spravedlivějšího“ řádu. Na tohle bychom před volbami měli myslet.
Dnes už neočekávám, že Andrej Babiš řekne ve svém volebním programu jasně, jaký je jeho názor na utužující se diktát vůdců EU nad jednotlivými národy a také neočekávám, že objasní svůj vztah k postupující islamizaci Evropy. Lehce se nám může stát, že v našich volbách sehraje stejnou úlohu, jakou ve Francii sehrál Emmanuel Macron, který se vydával za představitele jakéhosi politického „středu“, ale ve skutečnosti byl oblíbencem party, která právě vládne unii.
Nu, buďte ve střehu a přemýšlejte. I já se o to snažím.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jih
