Bruselské monstrum hraje vabank. Nic jiného mu ani nezbývá. Pro jednotlivá dominia a protektoráty tak nastává fatální situace - na jednu stranu nadějeplná, a druhou stranu velmi zrádná a nebezpečnější než kdy předtím.

Evropský establishment po Brexitu a tváří v tvář čím dál větší nespokojenosti lidí s vnitřní i vnější politikou jejich států hodlá utáhnout šrouby tak, aby byl jakýkoli další odpor předem eliminován. Spoléhá při tom především na své poskoky v čele vlád jednotlivých zemí (z nichž mnohým také zvoní předvolební hrana), kteří však právě proto nyní vynakládají všechny zbývající politické síly k prosazení ještě hlubší integrace rozklíženého totalitního soustrojí.

Na první pohled to vypadá nepříliš reálně. Británie svěžím krokem od Titaniku odchází, v řadě zemí se probouzejí zárodky voličské revoluce. Nebuďme však až přílišnými optimisty. Kroky řady aktérů dávají tušit, že plán protiakce silou přechází do fáze realizace.

Spiklenci z Ventotene

Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou - případně lstí. Ihned po Brexitu se sešli ministři zahraničí Francie a Německa aby vypracovali jízdní řád pro novou podobu federalizované unie. Jedním z jeho důležitých bodů je převzetí iniciativy vládami Francie a Německa za podpory Itálie - a současně mediální upozadění neoblíbených eurokomisařů, které evropská veřejnost buď ani nezná, nebo je naopak na jejich papalášská bydla stále více alergická.

Druhým důležitým bodem je vytvoření evropské armády, která se má stát svazujícím prvkem v celém konstruktu - základním atributem superstátu.