Bylo by přímo zázrakem, jak si později povíme, kdyby se zejména v tyhle dny mezi Palestinci a Izraelci něco tragického nestalo. V oblasti strategické Syropalestiny vyteklo v dějinách naneštěstí již moře krve a chladně realisticky vzato ještě bohužel oceán vyteče. Pondělní události k výročí dne vyhlášení Izraele (pro Palestince je to „Nakba“ čili „Katastrofa“ – smutek a exil), znamenaly vlastně jen takovou malou epizodku. Inkriminovaný region totiž beze zbytku dokládá to nejhorší z lidí, a současně bohužel moudrost Platónova postřehu, že jedině mrtví se dožijí konců válek.

K takřka nepřetržitému ozbrojenému konfliktu zde v nejrozličnějších polohách dochází po desetiletí a ve složitou historií opředeném prostředí nelze s klidným svědomím prohlašovat, že ti, nebo oni mají jednoznačně pravdu. Fandit jako při kopané, když podporujeme svůj milovaný tým. Byť tyhle zjednodušující pokusy máme z rozličných příčin dennodenně na talíři. Nejvíce se z nich zpravidla dozvídáme o duševním ustrojení či ideové orientaci jejich ambiciózních propagátorů. 

Epicentrem regionální výbušnosti se staly po 2. světové válce spory kolem vyhlášení a existence nezávislého Izraele. Světodějný počin navazoval na teorie Theodora Herzla nebo moderní sionismus jako takový, předcházely mu koncentrační tábory s (dodnes propagandisticky využívaným) pokusem o „Konečné řešení“. Stejně tak intrikánské cíle hlavních vítězných mocností. V jejich důsledku se o přežití mladičké státnosti lvím podílem zasloužilo Československo, jež sdílelo Stalinův názor, že by (radikálně) levicoví, antikolonialističtí Židé/židé mohli geopoliticky „zatopit“ Británii. Stát se trojským koněm Sovětského svazu poblíž Suezu nebo přebohatých ropných polí.