To jsou trochu komické poměry, vždyť si činovníci Lidového domu na „psí uši a kočičí svědomí“ přísahali, že už se nikdy nesmí opakovat nejednota strany. Nebude se „prát špinavé prádlo na veřejnosti“ a nezopakují se půtky, jaké provázely špatné šéfování Bohuslava Sobotky. Za něj se nejvíce cenila supervěrnost předsedovi a odpor k Zemanovi i jeho spojencům (včetně bývalého jihočeského hejtmana), kdežto osobní politické schopnosti nebyly tak důležité. Což je vlastně jádro pudla stávajícího partajního konfliktu.
Hlavní tváří „opozice“, které předseda Hamáček „nerozumí“ a první místopředseda Zimola shledává „odtrženou od reality“, se totiž paradoxně stal předseda senátu Milan Štěch. Někdejší dělník, posléze odborářský boss a nyní veterán horní komory parlamentu, kde prodlévá nepřetržitě od jejího ustavení roku 1996. Druhou nejvyšší ústavní funkci zastává po mnoho let pracovitě, ale s programovou osobní bezvýrazností. Za neustálého „nasliňování prstu“ dle politického větru…
Aparátnictví přesně odpovídá také jeho předchozí zákonodárné kariéře, jíž perfektně ilustruje následující skutečnost. Když si Štěch konečně tak trochu vyseděl druhou nejvyšší ústavní funkci, tiskové oddělení Valdštejnského paláce dlouho hledalo byť jedinou fotografii z akce, kde by se dotyčný vážně angažoval. Byl slabý intelektuálně i rozhledem, avšak pomýšlel dokonce výš. Vedle odborářské minulosti při tom spoléhal na svou masku bezbarvosti a nekonfliktnosti, stejně jako na prvotřídní loajalitu k aktuálnímu stranickému předsedovi.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV