Ovšem tohle bylo v lecčems jiné. Doléhala k nám ozvěna bouřliváckých let, kdy se nevelký karibský ostrov vymanil z bezmála koloniální závislosti na USA. Imponoval tím nejen generaci vzpurného studentstva 60. let, ale i řadě kulturtrégerů Západu. (O Východu nemluvě.) I předseda Evropské komise Juncker se měl nechat twitterově slyšet, že na věčnost odešlý Castro byl hrdinou. Což nesporně jen dál posílilo myšlenkovou zkratku na n-tou, jíž je zrovna u nás nezdravě nasloucháno: EU je „ischiasový" marxistický projekt. Tudíž blouznivý paskvil.

Je to samozřejmě nesmysl. Ne nadarmo se říká, že „mladí bouřliváci jsou staří hófráti". Kampaň brilantně vedených „barbudos" se kdysi stala obdivovaným mýtem a minimálně v Latinské Americe jím stále zůstává. Nicméně fakticky jde o historii ze stránek dějepisu, anebo příruček (proti)partyzánského boje. Upomínku na naivní mladistvé představy o spravedlivém boji za spravedlivou společnost. Na údajně nezištnou revoluci, jíž později, a zcela tradičně, pohřbila bezohledná individuální ctižádostivost. Na Antilách, jakož i kdekoli jinde.

Bratři Castrové, synové bohatého latifundisty, v otčině většinou chápaní jako vítězové nad slouhy Washingtonu, mizejí postupně ze scény a stávají se symboly. Zakladateli autokratického režimu, jenž zdatně kombinuje (proklamativní) ideje socialismu s antiamerickým nacionalismem. V jeho čele se proto v posledních letech vynořuje nová generace; příbuzensky či jinak těsně navázaná na vůdce, jimž se dařilo vzdorovat „stínům ze severu".