Původní císařsko-královská autorita Františka Josefa I. se přetavila v uctívaného Prezidenta Osvoboditele, jenž se stal „republikánským monarchou". De facto doživotním prezidentem státu, o nějž se výjimečnou propagandistickou aktivitou zasloužil. Takže není dvakrát divu, že i komunistické Československo – přes veškeré politické přemety – unikátně nezrušilo funkci prezidenta. Byť se ji „slušelo" pojit s předsedáním KSČ...

Česká republika jako nástupnická země polistopadové ČSFR pochopitelně nasála hodně z ducha veřejného a politického života předchozího (protiústavně rozděleného) celku. Což ještě dále zesílily následné právní změny. Výběr prvního občana byl ryze populisticky změněn z nepřímé volby na přímou, všelidovou, jelikož straničtí předáci usoudili, že co si v tomto případě lid přeje, má i mít. Velká část oněch „dolních deseti milionů" si zachovává iluzi dobrého, shovívavého otce na Pražském hradě. Muže z lidu v sídle českých králů. Takže když minulé klání ovládl Miloš Zeman, nešlo o zas takové překvapení. Matador zdejší politiky vždy vystupoval coby obratný, podbízivý rétor. A současně jedinec libující si v nemírném jídle a pití, jadrné mluvě nebo veselém, bonmotickém vyprávění. Což je přesně směs, na niž průměrný našinec slyší.

Prezident Miloš Zeman absolvoval své první funkční období, u podstatné části občanů si udržel vysoké skóre a teď svou pozici s nadšením obhajuje. Jde mu o hodně. Vlastně o vše, protože jeho ego dominovalo všemu, co kdy dělal. A manifestovalo se nikoliv třebas shromažďováním závratného majetku, nýbrž získáváním závažných postů. Dotyčný byl již poslancem, předsedou poslanecké sněmovny, předsedou vlády a navzdory mediální převaze Karla Schwarzenberga si proklestil cestu i do popředí státu. Takže triumf opakovat a být podruhé zvolen v přímé volbě, to by bylo terno! To se u nás ještě nikomu (nejenom) po osmdesátém devátém nepodařilo. Vždy šlo o výběr zákonodárných sborů; překonán by mimochodem byl i Václav Klaus, jehož jediného vždy Zeman uznával za sobě rovného hráče. Všemi ostatními souputníky více, či méně pohrdá.

Kandidátů se úspěšně zaregistrovalo devět, jako antických múz. Nejméně dva přitom mají za sebou skutečnou uměleckou dráhu. Z nich vskutku široké proslulosti dosáhl dobrodruh Horáček, který má sice v příbuzenstvu nositele Nobelovy ceny, ale na druhou stranu se po léta živil karbanem, černými sázkami a sázkovou kanceláří Fortuna. Vedle poměrně bizarních postav Štěstěnu pokoušejí též lidé s přece jen serióznější minulostí – v akademické sféře, diplomacii a průmyslu. O mimořádně pozoruhodný comeback usiluje rovněž bývalý předseda vlády Mirek Topolánek, jenž svou kandidaturu oznámil ve stejný den, kdy za korupci zavřeli jeho nejbližšího poradce z premiérských časů. Každopádně ho prý trápí, že naše společnost neprojevuje občanskou neposlušnost...!