Vnitřně vyhořelá „demokratická levice“ nechtěně přebírá model lidoveckého přístupu ke správě věcí veřejných. Jako by ztratila „rodinný recept“ na úspěch a úctyhodnou identitu. Do jejího popředí se namísto toho prodrala obnažená prvorepubliková poučka „být u toho“. Stůj co stůj.

Občané to jasně cítí, tudíž se Lidový dům sesouvá k lidoveckému Paláci Charitas též preferencemi. Jedním podstatným rysem se ale nejstarší česká partaj od druhé nejstarší odlišuje. Stoprocentně není klidnou silou! KDU-ČSL dokáže své rozmíšky nebo hodnotové kuriozity držet pod hutnou pokličkou křesťansko-konzervativního papiňáku, co vybuchne zřídkakdy. Socdemokracie běží s každým klepem do Říma, se vším na mediální trh. A když už tak stojí čelem k masám, za svůj obraz rozkladu může dávat vinu jedině a pouze sobě.

Každý má dnes příležitost zjistit, že záměr udržet se u vesel i zdrojů vládního korábu dělí posádku sociáldemokratů podle dvou pólů. Místo, aby aspoň hrála svatouškovskou hru profesora Fialy „my nic, my jsme ti mravní“, táhnou jí náčelníci na řetězu do Strakovky.