Každopádně nezdravé historické zátěže či stereotypy jsou příznačné pro nejednu oblast světa a nemusíme chodit nijak daleko, nechceme-li zůstat v České kotlině. Evropa, potažmo EU, je hotovým propletencem předsudků a nezpracovaných, nebo kontraproduktivně pojednaných dějinných traumat. Viz například Německo. (vlevo srbský prezident A.Vučić při návštěvě Kosova.

Na minulostních zátěžích stál také rozpad Jugoslávie počátkem 90. let minulého století, kdy se stalo zřejmým, že „balkanizace" Balkánského poloostrova neustala. Obludná válka se sto tisíci mrtvými, genocidními rysy a ustavením islamistických buněk v Bosně dala vzniknout malým nástupnickým státům. Včetně tzv. Nové Jugoslávie. I po ní už je léta veta, na mapách (Z)západního Balkánu čteme názvy ještě menších nástupnických států: Srbska, Černé Hory a Kosova.

Jenže tím to nejspíše nekončí. Chudá, mafiemi prolezlá zemička Kosovo náleží do množiny mezinárodně-politických trablů, co zrodilo velmocenské „vyvážení demokracie" alias „humanitární bombardování". Tendence, která nejednou bývá v jakémsi rozporu s mezinárodním právním systémem.

Konsekvencí takovýchto postraními úmysly motivovaných ozbrojených zásahů obvykle není rychlé uklidnění poměrů. Už druhý albánský stát, jenž zásahem zvnějšku vznikl, bezesporu není funkčním celkem; krom dalšího se potýká s odstředivými tendencemi. Obecněji s napětím mezi většinovými Albánci a menšinovými Srby, z nichž se stali občané druhé kategorie.