Také jsem se nad věcí zamyslel, a protože se stále považuji za mladého člověka, napadlo mě, že nejlepší bude vycházet z vlastní, otevřeně podané zkušenosti.

Vyrůstal jsem v jednom nevelkém okresním městě. Nebyl to Škvoreckého Náchod, ale klidně bychom mu též mohli přezdívat Kostelec. A ať je to pěkně moderní, hodné nastupujícího pokolení, říkejme rovnou Kostelec 2.0.

Žila, byla v něm jedna soudružka učitelka základní školy s režimu „nejloajálnější“ aprobací: občanskou výchovou – ruštinou. Její zápal pro jedinou existující Pravdu, pokud možno předžvýkanou úvodníkem Rudého práva, místními novinami Průboj či oběžníky, byl příslovečný. Snad o to více, že neměla vlastní děti a po těžké bouračce jí zůstaly trvalé fyzické následky. Nápadně kulhala. Zvlášť tu druhou životní tragédii nesvedla světu „zapomenout“. Stala se jakýmsi ženským protějškem „kulhavého učitele na čelo“ v Mišíkem zhudebněné Kainarově básni. Nešlo o malého chlapečka, jehož stříhají do hola, ale o přistřihnutí křídel dozajista. Věčně rozesmátá žákyně, třídní komik, s ní po předvedení Joffreye de Peyraca zažívala do konce docházky pomístní peklo.

Přinášení pravověrných tiskových aktualit se v hodinách soudružky učitelky považovalo za stejně samozřejmé jako dýchat vzduch. Tudíž nad tím, jak agresivně nutila žáčky kupovat sovětský časopis Murzilka se už ani nikdo nepozastavoval.

Jenomže přišel listopad osmdesátého devátého, jemuž dle vzpomínek zasvěcených předbíhaly tajné schůzky, na nichž se předběžně udělovaly funkce. Dotyčná kantorka v okresním městečku pochopitelně do takové VIP společnosti nepatřila, leč i tak měla dostatek příležitostí se projevit v celé charakterové nahotě. Moc chutná i v malém.