Doufal jsem, že jsou aspoň způle takoví, jaké mě je jako dítě učili doma nenávidět. Věřil jsem, že vším co umím a svou pílí jim budu moci napomoci v jejich těžké práci. Pokud mě mezi sebe přijmou. Nepřijali, ale nejdřív trochu z jiného sudu.

Druhá světová válka, pokud kdy pro někoho skončila, nedopadla tak, jak si naši předkové, ti, kdo krváceli v bojích proti fašistickému Německu, malovali. Hitler, pokud je ten zmetek vůbec posmrti, se dneska musí v hrobě chechtat až za břicho popadat. Už jsem se ptal, za co ty tisíce umíraly. Umíraly hlady, zimou, steskem po domově a svých blízkých, v zákopech strádaly a v bolestech, krvácející, umírali zcela zbytečně. A to na obou stranách. Cožpak nemohli mocní páni vymyslet tu evropskou unii dříve? Tolik německých životů bylo jen v této válce zmařeno! Co se našich životů týká, mohli Němci, kromě těch svých životů, ušetřit i mnoho námahy, olova, za stavby táborů a za plyn na hubení potkanů. Kdyby s tímhle nápadem jak vydrancovat Evropu bez boje a nás nechat postupně a nenápadně v křoví a na ulicích vychcípat, přišli už tehdy.

Nakupujeme v supermarketech plných německého zboží. Potraviny, drogerii, spotřební zboží, prostě všechno, co člověk denně potřebuje i nepotřebuje. Patrně někdo mocný usoudil, že si untermenschen neumí tyhle věci vyrobit sami či v dostatečné kvalitě vyrobit. Hořce groteskní je, že měl naprostou pravdu. Neumí. Už ne. Naše, kdysi tak bohatá a prosperující země plná odborníků a kvalifikovaných dělníků je dnes plná sluhů, prodavačů, hlídačů německých supermarketů, skladů s německým zbožím či továren. V těch, pár nekvalifikovaných dělníků, co nám tu ještě zbylo, vyrábí věci převážně jen proto, aby byly odvezeny a následně draze dovezeny zpět. Učňovské obory dnes v podstatě neexistují, není po nich poptávka. Proč by taky měla být, když nic nevyrábíme? A naše děti o práci zájem nemají. Jsou buďto na vysoké škole, nebo na pracáku. Nebo v zahraničí. Dělat se jim nechce a ani vlastně není co dělat a tak práci často ani nehledají. Aktivnější šilhají po tom, jak se přiživit na práci druhých.

Ti šťastnější z nás, úspěšnější, pak těm druhým, méně úspěšným káží o tom, že se měli lépe učit a nemuseli pracovat za 80 či méně hrubého na hodinu. Nebo nemuseli být bez práce. Nějak jim asi při jejich (jinak jistě naprosto skvělém) vzdělání nedochází, že i ten chleba je třeba upéct, pivo uvařit a pak nalít a žvanec pod nos donést, záchody od nich pozvracené v restauracích uklidit, a vůbec jim posloužit a postarat se o to, aby měli, ti úspěšnější z nás, ti lépe placení, pohodlný život a mohli si koupit co potřebují. Nechápou, že ti sluhové, co po nich zvratky uklízí a jinak se o jejich pohodlí starají, nejsou a nemohou být placeni tak, jak oni sami. A nemohou si vždy koupit co potřebují.