Pavel Michael Josífek: Hledá se Gottwald s proudnicí, by vypláchl ten Augiášův chlív

Doufal jsem, že jsou aspoň způle takoví, jaké mě je jako dítě učili doma nenávidět. Věřil jsem, že vším co umím a svou pílí jim budu moci napomoci v jejich těžké práci. Pokud mě mezi sebe přijmou. Nepřijali, ale nejdřív trochu z jiného sudu.

Druhá světová válka, pokud kdy pro někoho skončila, nedopadla tak, jak si naši předkové, ti, kdo krváceli v bojích proti fašistickému Německu, malovali. Hitler, pokud je ten zmetek vůbec posmrti, se dneska musí v hrobě chechtat až za břicho popadat. Už jsem se ptal, za co ty tisíce umíraly. Umíraly hlady, zimou, steskem po domově a svých blízkých, v zákopech strádaly a v bolestech, krvácející, umírali zcela zbytečně. A to na obou stranách. Cožpak nemohli mocní páni vymyslet tu evropskou unii dříve? Tolik německých životů bylo jen v této válce zmařeno! Co se našich životů týká, mohli Němci, kromě těch svých životů, ušetřit i mnoho námahy, olova, za stavby táborů a za plyn na hubení potkanů. Kdyby s tímhle nápadem jak vydrancovat Evropu bez boje a nás nechat postupně a nenápadně v křoví a na ulicích vychcípat, přišli už tehdy.

Nakupujeme v supermarketech plných německého zboží. Potraviny, drogerii, spotřební zboží, prostě všechno, co člověk denně potřebuje i nepotřebuje. Patrně někdo mocný usoudil, že si untermenschen neumí tyhle věci vyrobit sami či v dostatečné kvalitě vyrobit. Hořce groteskní je, že měl naprostou pravdu. Neumí. Už ne. Naše, kdysi tak bohatá a prosperující země plná odborníků a kvalifikovaných dělníků je dnes plná sluhů, prodavačů, hlídačů německých supermarketů, skladů s německým zbožím či továren. V těch, pár nekvalifikovaných dělníků, co nám tu ještě zbylo, vyrábí věci převážně jen proto, aby byly odvezeny a následně draze dovezeny zpět. Učňovské obory dnes v podstatě neexistují, není po nich poptávka. Proč by taky měla být, když nic nevyrábíme? A naše děti o práci zájem nemají. Jsou buďto na vysoké škole, nebo na pracáku. Nebo v zahraničí. Dělat se jim nechce a ani vlastně není co dělat a tak práci často ani nehledají. Aktivnější šilhají po tom, jak se přiživit na práci druhých.

Ti šťastnější z nás, úspěšnější, pak těm druhým, méně úspěšným káží o tom, že se měli lépe učit a nemuseli pracovat za 80 či méně hrubého na hodinu. Nebo nemuseli být bez práce. Nějak jim asi při jejich (jinak jistě naprosto skvělém) vzdělání nedochází, že i ten chleba je třeba upéct, pivo uvařit a pak nalít a žvanec pod nos donést, záchody od nich pozvracené v restauracích uklidit, a vůbec jim posloužit a postarat se o to, aby měli, ti úspěšnější z nás, ti lépe placení, pohodlný život a mohli si koupit co potřebují. Nechápou, že ti sluhové, co po nich zvratky uklízí a jinak se o jejich pohodlí starají, nejsou a nemohou být placeni tak, jak oni sami. A nemohou si vždy koupit co potřebují.

Příjde doba, kdy tlustí budou hubení a hubení studení, jak se říká. Toto rčení, původně trochu jinak míněné, tu sedne jak prdel na hrnec. Ti, kdo se mají dnes dobře, mají práci aspoň za “dvacku” měsíčně, totiž brzy příjdou na naše místa. Na místa sluhů a nádeníků co nosí domů “desítku” a žerou chleba s pomazánkou za 6 korun a pijí vodu z kohoutku. Budou, jako dnes my, makat od rána do večera za mrzký peníz, aby nezdechli hlady na ulici. Ale to my už tu nebudeme, abychom jim pomohli z průšvihu, jenž dnes tak zaslepeně přehlíží. Přehlíží jak se máme my, na které se dnes nedostává slušně placená práce a tedy slušného bytí. My už budeme na té ulici, nebo “ještě dál”.

Přehlíží i osudy lidí, spoluobčanů, kteří špinaví bloudí ulicemi, škemrají o kus žvance než někde tiše v křoví umřou hlady a zimou. Osudy těch, kdo jsou odpadem jinak prý tak skvěle prosperující ekonomiky, těmi na samém jejím dně. Pro ně už práce není žádná. Ti už jsou rezignovaní. Těm by pomohl už jen velmi dobrý psychiatr a samozřejmě místo, kde se mohou umýt a vyspat. A samozřejmě pravidelná a zdravá strava. Jenže tu dnes nemají ani ti pracující za “desítku”. Taková privilegia v dnešním světě úspěšných a prosperujících nejsou pro všechny. Tak jako slušně placená práce není pro všechny.

Abych nezdržoval. “Komunisté” mě mezi sebe nepřijali. Začal jsem totiž velmi brzy poznávat a poukazovat na lemply mezi nimi. A to ať už lemply skutečné, upřímné, kteří nemusí nic předstírat a i přesto jsou místopředsedové partaje či zastupitelé ve městech, jako třeba Brno. Nebo na ty, kdo ze sebe lemply jen dělají. A ti, co lemplismus jen předstírají(mně osobně jsou milejší ti, co se aspoň nepřetvařují) brzy přišli na to, že to s tím socialismem a tou revolucí myslím, narozdíl od nich, vážně. Několik měsíců mi trvalo, hlupákovi starému, než jsem pochopil, kde jsou priority těch takřečených komunistů KSČM. Oni se ze mě mezitím, abych jim nenarušoval jejich lemplovský klid, snažili udělat agenta britské MI6, homosexuála, moravského nacionalistu či prostě blázna, ale především skrytého antikomunistu, jenž chce “komunistické hnutí” rozbít zevnitř. Asi tím, jak jsem se tvrdě postavil proti zvolení “soudruha” Říhy, živícího se jako vykonavatel soudního exekutora, do čela brněnské KSČM.

Patrně našim “komunistům” není vůbec hloupé jen přihlížet té chudobě kolem a tomu průseru, jenž se na nás všechny valí ze všech stran v mnoha formách a přicmrndovat socanům namísto, aby jako komunisté dělali politiku komunistickou. Tedy agitovali, vyzývali lidi k pokojným demonstracím a ke stávkám za lepší pracovní podmínky – namísto toho rozplývání se nad tím, že Tesco přidá zaměstnancům 6 procent na platu (že, “soudružko” Lehutová?). Není divu, ve vedení KSČM jsou milionáři nebo brzymilionáři – “soudruh” Říha se už už klepe na statisícový plat poslance, “soudružka” Lehutová (a jiné “soudružky”) na židli na Kraji – a ono “zdravé” jádro strany tvoří dobře zajištění důchodci z řad bývalých kádrů KSČ, kterým to už (při vší úctě ke stáří) nepálí tak, jak by mělo a tak se lehce nechají oblbnout “mladými lemply komunisty”. Hlavně nikoho v KSČM, zdá se, nepálí osudy občanů této země. Koho by pálily s těmi platy a důchody! Ještě k již zmíněným upřímným lemplům. Ti samozřejmě poslušně vrtí ocáskem a zaštěkají vždy, když od stolu něco upadne. A třesou se na posty po budoucích poslancích.

Hledám Gottwalda, vážení přátelé, proudnici mu snad potom někde seženem. Ti, kdo si dnes nechají médii a fanynkami říkat “komunisté”, by mnozí potřebovali skotský střik! A lopatou přes hubu. Někteří železnou, aby pokud možno už po ráně nevstali. Za to, jak dělají z občanů idioty a jak jim donekonečna lžou o tom, že chtějí budovat socialismus. Nechtějí budovat socialismus. Nechtějí budovat vůbec nic, kromě svých chlévů s koryty pro sebe a pro ty, kdo jim pomohou ke korytům ještě hlubším.

Brzy budou zase volby, vážení spoluobčané. A tak si, prosím vás, zkuste všímat činnosti těch takzvaných komunistů v KSČM, které stále volíte v domnění, že volíte komunisty. A pokud mohu ještě prosit, zkuste si položit otázku, v čem je politika KSČM komunistická. Podle mě v ničem. A tak moc bych si přál, aby byla!