Po Ringu se posouvaly kamiony, na každém soundsystém a desítky rozdováděných lidí. Měl jsem ale pocit, že ta bujarost je nějak vypráškovaná, chtěním vyhnaná, neveselá. Jako by se na protagonistech podepisovala únava z předcházejícího intenzivního pětidenního kempu na Rathausplatzu. Kostýmy dam nabízivé, šortky chlapců krátké, paruky bujné, líčení fantastické. Jedna dlouhá kráska si zapalovala cigaretu snad pět minut a přitom mávala řasami jako vějířem a na víčkách, když je zavřela, měla namalované zářivé oči. Ale ono vlastně není jisté, že to byla dívka, na tom tam tehdy koneckonců vůbec nezáleželo. Jedinci nejistých pohlaví se měli rádi všichni vespolek. Nabízeli dlaně do zástupů přihlížejících, tančili pro jejich smartphony. Nestydíme se, protože tohle je role. Někteří jsme najatí, sympatizujeme. Vyzkoušet se má všechno. Máme svátek. Buďte free.

Parádu pod duhovou vlajkou zahajovali, nevím proč, drsní motorkáři jak vystřižení z amerických filmů. Z transparentů jsme se dovídali, že když budeme rozjaření, bude svět pestřejší. A byl. Šestispřeží polonahých hochů v koňských postrojích i s udidlem skousnutým mezi zuby táhlo bryčku, která možná pamatovala císaře, v takové jistě jezdil i Sigmund Freud. Škoda, že se tohohle nedožil, zářil by štěstím. Karneval, hra, rej masek a převleků, slast převtělování, takové touhy vyslovovali lidé jen šeptem v jeho ordinaci, když mluvili o svých nejtajnějších snech. Co z nás bude za sto roků? Dokázal to vytušit?

Pivko a cigára, čepičky ze zlatých korálků a penízků, pomalovaná nahá těla, antické kostýmy, důtky v rukou katů, dominy jak dům. Protesty proti diskriminaci, proti odpůrcům homosexuálních sňatků. A najednou partaj. Zelení. Jejich trailer pozapomněl na duhu a je jen zelený a popsaný kontaktními údaji. Začpí to marketingem a smrad se šíří. Klub vídeňských libertinů, tu reklama na onen lokál, tam odkaz na jiný pajzl, jen se nestyď přijít, buď svůj a dej nám vydělat. Z dýmu barevných dýmovnic se klubal kšeft. A soundsystémy duněly liják neliják. Figuranti statečně čelili živlu. Čumilové se valili do metra. Ve stanici Dr. Karl Renner Ring byla hlava na hlavě a ještě nikdy jsem si na záchodě nepřidapal tak divně, nebyl jsem si jistý, jestli jsem zvolil správně.

Před vchodem do hotelu na Západním nádraží, kde metro opouštím, stojí skupinka lidí. Pána v nápadné suknici do půl pasu nahého zdobí pěkná paruka a o plechovku s pivem v jeho ruce mám strach. Drží ji nějak moc ležérně na to, jak prudce se klátí, když chce políbit kolegu. Proč si mě vždycky musí vyhledat trapnost? Tohle já přece vidět nechci. Ať rubová strana života zůstane skryta. Ať je to aspoň jednou opravdu jen paráda! 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami