Peter Weiss: Česko a Slovensko - Federalizace a demokratizace | ParlamentniListy.cz

V největším politickém procesu s údajnými nacionalisty, který se připravoval od roku 1950 a uskutečnil v r. 1954, tedy rok po Stalinově smrti (což zřejmě způsobilo, že obžalovaní unikli trestu smrti), byli hlavními obviněnými a odsouzenými členové V. ilegálního vedení KSS a političtí vůdci SNP G. Husák (doživotí) a L. Novomeský (10 let vězení). (K. Šmidke zemřel již v r. 1952 za podivných okolností.) Kromě nich bylo odsouzeno vícero představitelů slovenské komunistické inteligence (např. L. Holdoš, pověřenec pro věci církevní – 13 let, I. Horváth – spisovatel – 22 let, D. Okáli, od března 1948 pověřenec vnitra – 18 let), protože předseda KSS V. Široký viděl kořeny buržoazního nacionalismu v činnosti skupiny DAV. Jelikož vedoucí postavou DAVu byl V. Clementis, tak ho odsoudili a popravili již v roce 1952.

Vykonstruovaná obvinění vůči politickým představitelům a účastníkům Slovenského národního povstání, brutalita výslechů a metod zpracovávání křivě obžalovaných, mediální hysterie spojená s procesy, politické tlaky na členy KSČ i na veřejnost, aby proces a tresty veřejně podporovali, to vše dramaticky narušilo slovensko-české vztahy. Vždyť „vina“ obžalovaných spočívala pouze v tom, že si dovolili prostřednictvím povstalecké Slovenské národní rady odmítnout zprofanované unitární uspořádání společného státu Čechů a Slováků a žádat uplatnění principu „rovný s rovným“ ve vztahu českého a slovenského národa a posílení postavení Slovenska a pravomocí slovenských orgánů rozhodovat o ekonomické, sociální a kulturní politice na jeho území.

Toto prosazování elementárních slovenských národních zájmů proti českým, které se vydávaly za československé a prosazovaly se docela samozřejmě i prostřednictvím trvání na unitární podobě státu vyhovující početně a hospodářsky silnějšímu národu a jeho elitám, se kvalifikovalo jako zrada principů proletářského internacionalismu, jako prosazování slovenského separatismu, jako velezrada, kterou je třeba potrestat smrtí. Politické poselství procesu s buržoazními nacionalisty bylo jednoduché – když nepřestanete otravovat s navýšením pravomocí slovenských orgánů, pověsíme vás. To, jak byl na Slovensku vnímán tento proces, nejlépe vystihuje výrok slovenského literáta Romana Kaliského na 1. sjezdu slovenských novinářů v r. 1963, že jím byl uražen „slovenský národ jako celek“.

Je zajímavé, že státoprávně-mocenská dimenze procesu s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty se na rozdíl od procesů s Heliodorem Píkou, Miladou Horákovou a se Slánského spikleneckým centrem nejen v České republice, ale i v zahraničí pertraktuje pouze minimálně.

Socialistická ústava

K další demontáži pravomocí slovenských orgánů a prohloubení asymetrie v postavení Slovenska a českých zemí došlo přijetím ústavy v roce 1960. Ze všech slovenských národních orgánů zůstala existence pouze SNR, všechny ostatní instituce byly zrušeny, včetně ornamentálního Sboru pověřenců. Přičemž SNR ztratila veškerou původní pravomoc, podle nové úpravy mohla schvalovat jen svůj vlastní rozpočet.

Teorie boje s tzv. buržoazním nacionalismem neposloužila jen k odstranění politického vedení SNP a nahrazení nespolehlivých „nacionalistů“ lidmi, kteří budou spolehlivě vykonávat politiku pražského centra na Slovensku a budou účinnou překážkou prosazování nežádoucích politických požadavků z východu republiky. Velmi negativně zasáhla také do formování koncepce ekonomického růstu Slovenska a představ o modernizaci Slovenska a překonávání jeho zaostávání za českými zeměmi. Měly pro Slovensko negativní ekonomické a sociální důsledky, o čemž se podrobně píše v odborné literatuře, zejména slovenské.

Na Slovensku bylo citlivě vnímáno, že tyto kroky byly iniciovány a schvalovány tehdejším prvním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem republiky A. Novotným. Ten už byl na platformě otevřeného protislovenského šovinismu, jak to pojmenoval historik Karel Kaplan. Na Slovensku se rozšířilo jeho údajné vyjádření: „Byli jsme jeden národ a opět budeme!“ Z tohoto výroku vyplynulo podezření, že by se mělo směřovat ke sbližování jazyků (samozřejmě na platformě češtiny). Je samozřejmé, že takové představy nepobuřovaly jen slovenskou inteligenci, ale i další vrstvy slovenské společnosti.

Dubček versus Novotný

Tento poválečný vývoj nakumuloval obrovskou míru nespokojenosti nejen v KSS, ale také ve slovenské společnosti. Tato nespokojenost se po nástupu A. Dubčeka do funkce 1. tajemníka ÚV KSS v r. 1963 postupně transformovala až do otevřeného politického zápasu významné části slovenských komunistů s A. Novotným. Jeho odstranění z postu prvního tajemníka ÚV KSČ a nahrazení A. Dubčekem, původně vnímaného jako kompromisního kandidáta, otevřelo cestu nejen k zásadním změnám ve vztahu slovenského a českého národa ve společném státě, ale také k dalším demokratizačním reformám. Bez razantního tlaku ze Slovenska by se byl poměr sil v tehdejším vedení KSČ s největší pravděpodobností změnil až později.

Z dikce Akčního programu KSČ z dubna 1968 je zřejmé, že se náprava těžce deformovaných státoprávních vztahů mezi Slováky a Čechy prostřednictvím vypracování ústavního zákona o čs. federaci, ale i náprava vztahů k příslušníkům národnostních menšin prostřednictvím ústavního zákona upravujícího jejich práva pokládala za jeden z klíčových směrů demokratizace tehdejší společnosti. Akční program kromě jiného konstatoval: „Musíme ... rozhodně odsoudit všechny projevy, které porušují zásadu rovnoprávnosti a suverenity obou socialistických národů a ke kterým v minulosti docházelo. (...). Lhostejnost k národním zájmům nebo dokonce pokusy o jejich potlačování považuje strana za hrubé zkreslování svého programu a své politické linie. Strana bude důsledně hájit leninskou zásadu, že přezírání zájmů menšího národa příslušníkem národa většího je neslučitelné se socialistickými vztahy mezi národy.“ V pasáži zdůvodňující potřebu přijmout zákon o čs. federaci se dočteme: „Rovnoprávnost Čechů a Slováků je základem síly republiky... Nelze zastírat, že i v socialistickém Československu se přes výrazný pokrok v řešení národnostní otázky vyskytují závažné chyby a zásadní deformace státoprávního řešení vztahů Čechů a Slováků.

Je třeba zdůraznit, že samo asymetrické uspořádání nebylo už principiálně způsobilé vyjádřit a zabezpečit státoprávní vztahy dvou rovnoprávných národů, protože postavení jednoho i druhého národa nutně vyjadřovalo rozdílným způsobem. Rozdílný způsob se projevil především v tom, že funkci českých národních orgánů plnily centrální orgány, které jako celostátní byly nadřízeny slovenským národním orgánům, a tím se slovenskému národu prakticky překáželo v rovnoprávné účasti na tvorbě a realizaci celostátní politiky. Objektivní nedostatky takového řešení navíc prohlubovala dosavadní politická atmosféra a praxe, nepříznivě ovlivňující postavení a činnost slovenských národních orgánů. V takovýchto podmínkách se funkce slovenských národních orgánů oslabovaly, a to jak v padesátých letech, tak i v koncepci Ústavy ČSSR z roku 1960. Tak se dostaly slovenské národní orgány do postavení, kdy jejich vliv na chod státního mechanismu se stal okrajovým. ...Tento vývoj nutně vyvolával nedorozumění mezi našimi národy. V českých krajích při neexistenci vlastních národních orgánů vzbuzoval dojem nadbytečnosti slovenských národních orgánů. Na Slovensku zase vyvolával přesvědčení, že Slováci si doma nevládnou a že se o všem rozhoduje výlučně v Praze.

V zájmu rozvoje naší socialistické společnosti, upevnění jednoty československého lidu a jeho důvěry v politiku KSČ je proto nevyhnutelné dosáhnout zásadního obratu i ve státoprávním uspořádání vztahů Čechů a Slováků a provést i příslušné ústavní změny. Nastává proto se vší vážností potřeba, aby byla respektována výhoda socialistického federativního uspořádání jako uznávané a osvědčené státoprávní formy soužití rovnoprávných národů ve společném socialistickém státě...

Proto je třeba vypracovat a přijmout ústavní zákon, který zakotví princip symetrického uspořádání... a který bude novým způsobem, podle zásady plné rovnoprávnosti, řešit postavení slovenských národních orgánů v našem ústavním systému... V něm je třeba:

– konstituovat Slovenskou národní radu jako zákonodárný orgán a radu ministrů Slovenska jako kolegiální výkonný orgán a ministerstva jako resortní výkonné orgány Slovenské národní rady s rozšířením reálné kompetence všech těchto orgánů tak, aby dělba zákonodárné a výkonné kompetence mezi celostátními a slovenskými orgány v podstatě odpovídala zásadám Košického vládního programu.“

Jednoduše, pro Slováky bylo vytvoření ústavněprávních podmínek pro jejich rovnoprávné postavení ve společném státě, odstranění těžké asymetrie ve státoprávním uspořádání, náprava křivd spojených s procesy vůči představitelům politického i vojenského vedení SNP v procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, zkoncování s projevy antislovenského šovinismu, vytvoření praktických podmínek pro rozhodování o strategiích rozvoje slovenské ekonomiky a dalších sfér života společnosti doma, o koncepcích překonávání zaostávání slovenské společnosti za českou prostřednictvím slovenských národních orgánů s příslušnými kompetencemi, jasnou součástí a základem pozitivních změn v československé společnosti.

Kořeny samostatných republik

Stavět tehdejší požadavek federalizace společného státu proti úsilím o demokratizaci tehdejší společnosti jako čehosi podružného a dokonce zbytečného, stavět se k ní dokonce s jakýmsi pohrdáním, je projevem hlubokého nepochopení poválečného vývoje slovenské společnosti. Ústavní zákon o čs. federaci z 28. října 1968, na základě kterého skončilo unitaristické uspořádání společného státu a konstituovaly se Česká republika a Slovenská republika jako součásti federace, které se později na základě ústavního zákona o zániku federace v r. 1993 osamostatnily a obě nabyly plnou mezinárodněprávní subjektivitu jako rovnocenné nástupnické státy po České a Slovenské Federativní Republice, byl naplněním státoprávního programu SNP po dlouhých dvaceti čtyřech letech.

Pokud se projevila jistá asymetrie ve vztahu slovenských a českých reformátorů, komunistických i nekomunistických, k procesům všeobecné demokratizace a federalizace po přijetí Akčního programu, byla při historické komparaci mnohem mírnější než asymetrie v postavení Slovenska a slovenských národních orgánů v poválečném Československu. Rovnocenné postavení Slovenska a Slováků se vzhledem ke zklamaným očekáváním od poválečného vývoje – očekávání od KSČ jako i českých nekomunistických stran – stalo v r. 1968 nezpochybnitelným základním demokratizačním úkolem. Na Slovensku to bylo takto vnímáno všeobecně a naléhavě, v českých zemích pouze částečně akceptováno.

Co je z dnešního pohledu nejdůležitější, nedá se říci, že k nenaplnění dalších demokratizačních aspirací reformátorů – komunistických i nekomunistických – v roce 1968 došlo kvůli tomu, že bylo prosazeno federativní státoprávní uspořádání a že byl paralelně připraven a přijat ústavní zákon o postavení národností. Stěží lze najít argumenty, že právě tyto zákony vyprovokovaly nespokojenost vedení Sovětského svazu a dalších států Varšavské smlouvy s vývojem v ČSSR, která vyústila v tragickou invazi do spojeneckého Československa, nebo kdyby nebyla jejich přípravě věnována potřebná politická energie, tak by se více pokročilo ve všeobecně-demokratických reformách, a tyto by byly přijatelnější pro dogmatiky v KSSZ, PZRS, SED, BKS a MSRS.

O tom, že teze „nejprve demokratizace, potom federalizace“, se stala součástí politické mytologie v česko-slovenských a slovensko-českých vztazích, svědčí to, že s ní po listopadu 1989 vyrukovali právě ti, kteří se pak upřímně divili, že vypukla „pomlčková válka“ a že se potom první demokraticky zvolené politické elity nedokázaly dohodnout na podobě „autentické federace“, kterou V. Havel sliboval prostřednictvím nahrávky na magnetické pásce Slovenkám a Slovákům shromážděným na jednom z prvních mítinků na náměstí SNP v listopadu 1989. Ale to už je jiná historie.

Autor je velvyslanec Slovenské republiky v ČR.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.