Státní archiv uspořádal pozoruhodnou výstavu, na níž byly prezentovány atraktivní originály souboru listin sicilské buly, byla vydána pamětní mince a médii se prohnala smršť protikladných komentářů odborníků i „odborníků“. Zůstal dobrý pocit, že výročí nebylo opomenuto, zároveň však totální zmatek v otázce, co že to vlastně ta Zlatá bula ve skutečnosti je a má-li pro naši historii, a tím spíše pro nás, lidi třeskutě dnešní, vůbec nějaký význam.
Připomeňme si krátce, co o bule víme: Je to soubor tří historických listin sepsaných dne 26. září 1212 v Basileji, jejichž vydavatelem je římský (a sicilský) král Fridrich II. Štaufský, pretendent císařské koruny.[1]Jejich souhrnný název vychází z faktu, že listiny jsou opatřeny velkou zlatou pečetí (bulou) sicilského krále, kterou Fridrich použil, protože v době jejich vydání ještě nedisponoval typářem krále římského. Obsahem uvedené trojice dokumentů jsou různá privilegia, jimiž chtěl odměnit (a dále si zajistit) podporu českého panovníka Přemysla Otakara I.[2]
Nejvýznamnější z nich potvrzuje právo českých vládců na dědičný královský titul, taxativně vyjmenovává jejich nečetné závazky vůči císařům, spočívající v účasti na některých říšských sněmech, a také přiznává české šlechtě právo panovníka si z řad členů domácí dynastie volit.[3]Zbývajícími dvěma listinami, z nichž jedna je opět adresována českému králi a druhá jeho bratru, moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi, jsou pak uděleny zmíněným Přemyslovcům některé statky na území Svaté říše římské.[4][5]
Krátce řečeno, Zlatá bula sicilská respektuje a akceptuje české státoprávní tradice první třetiny třináctého století a vymezuje vztah tehdejšího českého státu k Říši a císařské autoritě.
Vzdor tomuto interesantnímu obsahu a reprezentativní formě památky se její hodnocení soudobými historiky značně liší. U příležitosti letošního jubilea byla veřejnost skrze média seznámena s přístupem trojího typu, který fakticky odráží diskuse aktuálně probíhající na odborném fóru: Předně to byly výklady historiků „ s prstem na tepu doby“, kteří se ofenzivně soustředili na zpochybňování významu Zlaté buly[6](v čemž byli následováni novináři takřka instinktivně vycítivšími, že památka nebezpečně zavání křesťanskou minulostí a vlastenectvím).
Dále to byla jaksi neutrální vyjádření historiků řemeslně poctivých, kteří ovšem alibisticky zabředli do subtilních dějepisných detailů, jež laickou veřejnost nezajímají (a jež nebylo samozřejmě na limitovaném mediálním prostoru ani možno přiblížit).[7]A konečně, našli se i obhájci Zlaté buly,[8]kteří se však, bohužel, omezili jen na výčet fakt týkajících se vzniku a obsahu památky a konstatování, že je důležitá, bez přesného vysvětlení proč. Při hodnocení Zlaté buly se však nelze zabývat jen dobovými okolnostmi, rekonstruovat motivy vydavatele a příjemců či bezprostřední dopad vydání. Je třeba širšího pohledu.
Význam každé historické památky, události, ba i osobnosti se totiž posouvá a ozřejmuje v průběhu dějin. Je tomu tak ze dvou důvodů. Za prvé proto, že člověk nestojí mimo čas, a povětšinou mu scházívá potřebný nadhled, aby rozpoznal a docenil hodnotu věcí v době jejich vzniku. Málokdo ze současníků velkých světců například už za jejich života vnímal jimi používané předměty či padlý vlas jako budoucí relikvii a díla přemnohých géniů byla jak známo doceněna až dávno po jejich, začasto v bídě prožitých, životech. Za druhé, hodnota některých věcí vzrůstá tím, že se zapojují do širšího kontextu. Ne že by neměly samy v sobě objektivně danou hodnotu, časem, dalším rozvíjením a obohacováním však mohou nabývat novou kvalitu. Například tím, že se stanou součástí nějaké tradice (náboženské, umělecké, právní či státotvorné). Rozvinutím a obohacováním o nové prvky získává věc další rozměr, nebo spíše, mohou vyniknout některé její dosud skryté potence.
Současná kritika hovořící o přeceňování významu Zlaté buly sicilské minulými generacemi historiků zpravidla připomíná, že nejdůležitější z privilegií v ní uvedených obsahují i některé právní kroky a dokumenty starší. To je skutečně pravda. Dědičnost královského titulu byla přiznána již českému králi Vladislavu II. roku 1158 a sám Přemysl Otakar získal již před Fridrichovou bulou obdobné výsady od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického a roku 1203 také od papeže Innocence III. Jenže tím přece není význam Zlaté buly sicilské nijak umenšen, naopak vzrůstá. Jako součást kontinuální řady dokumentů vydaných předními autoritami křesťanského světa českým panovníkům[9]dokladuje existenci dlouhodobé české politické koncepce a úspěch jejího prosazování. Proto je nesmyslné hodnotit význam Zlaté buly sicilské nějak izolovaně od předchozího vývoje, který se v ní samozřejmě odráží, ale i od vývoje budoucího, o kterém iniciátor buly, český král Otakar, nepochybně přemýšlel, a který byl také jejím textem v hrubých rysech predestinován.
Při tomto pohledu se před námi otevírá velkolepá, nadosobní a trvalá linie úsilí českých vládců o zajištění životních zájmů českého středověkého státu a národa. Kontinuální snaha právně završená Karlem IV., který většinu jejích aspektů shrnul v potvrzení a rozšíření Zlaté buly sicilské, jež vydal roku 1348 a zejména ve vlastní Zlaté bule císaře Karla pro Říši z roku 1356.
Snaha, která je právě dnes vysoce aktuální, a to tím spíše, že nehovoří jen o státě českém, ale předkládá (respektive předpokládá) také vizi Svaté říše římské jako univerzálního křesťanského Imperia. Je to vize jednoty v mnohosti, vize Imperia jako volného svazku všech křesťanských „národních“ států, které spojuje víra a další sdílené mravní a kulturní hodnoty, jež však disponují vlastními právními systémy a státní svrchovaností!
Je to vize, kterou před oči křesťanstva stavěli jeho filosofové, vize, kterou, jak se zdá, předpokládal u nás už svatý Václav, když uzavřel spojenectví s Jindřichem Ptáčníkem (a přetrhal tak vazby k Arnulfovi Bavorskému),[10]a je to v v principu tatáž vize, pro niž později nadchl otonské římské panovníky svatý Vojtěch Slavníkovec.[11]Ačkoli se tato vize nikdy nenaplnila a sami císařové od dvanáctého století rezignovali na univerzalitu své Říše, spokojivše se s tím, že ji tvoří toliko území německá s důležitým „přílepkem“ severní Itálie a českého státu, panovníci čeští na ono starobylé pojetí Imperia jako bratrského „kolegia“ křesťanských národů nezapomněli, ba, jako by o „maličkosti“, že neexistuje, ani nevěděli.
Svým vytrvalým lpěním na tomto pojetí Imperia, jež můžeme vyčíst ze zmíněné řady dokumentů, vydobyli nakonec českému státu jakési zvláštní, výlučné postavení, neboť zatímco český panovník mohl, jako jeden z volitelů císaře, výrazně ovlivňovat říšskou politiku, císařové měli jen minimální právní možnosti, jak ovlivňovat záležitosti české, neboť na českém území platily jen zákony českého krále, nikoli zákony říšské! To vtělil do své buly pro Říši Karel IV., o to usiloval příjemce Zlaté buly sicilské Přemysl Otakar I. a o totéž je nutno usilovat i dnes ve vztahu k integrující se Evropě. To je poselství Zlaté buly sicilské a v tom je její významnost.
Prameny:
Originál listin Zlaté buly, SÚA, Praha, Archiv České koruny, inv. č. 2.
Edice latinského textu, vyd. G. Friedrich, CDB, II, Praha 1912, č. 96, s. 93-94.
Literatura:
Fiala, Zdeněk. O Zlaté bule sicilské. Dějiny a současnost, Praha 1962, roč. 4, čís. 6.
Goll, Jaroslav. K výkladu privilegia Fridricha II. pro království České, Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historická, Praha 1903.
Palacký, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě I.2, 3. vydání Praha 1877.
Wihoda, Martin. Zlatá bula sicilská: podivuhodný příběh ve vrstvách paměti, Praha 2005.
Žemlička, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253, Praha 2002.
Týž. Přemysl Otakar I., Praha 1990.
Týž. Století posledních Přemyslovců, Praha 1986.
Týž. Zlatá bula sicilská, Slovo k historii 11, Praha 1987.
Te Deum 5/2012
[1] Fridrich II. v titulatuře listiny už používá označení volený císař (imperator electus), ačkoli k jeho oficiálnímu zvolení ještě nedošlo. Byl to obrat používaný obvykle kanceláří papežskou k označení kandidátů, kteří se těšili podpoře Svatého stolce. Někteří autoři proto doporučují překládat jej obratem „vyvolený (tj. vybraný) císař“.
[2] V tehdejším soupeření o císařský trůn mezi rody Štaufů a Welfů.
[3] Z hlediska českého krále bylo toto „privilegium“ šlechty spíše nepříjemné. Fridrich jím v jistém smyslu přemyslovskou královskou moc limitoval připomínkou spoluúčasti šlechtické obce na realizaci státnosti. Česká státní svébytnost tím však získala další typický znak.
[4] Šlo o pohraniční statky a smyslem jejich udělení bylo zajistit, aby mohl český král, resp. moravský markrabí, cestovat na Zlatou bulou předepsané říšské sněmy jaksi po vlastních majetcích a bylo tak možné se vyhnout komplikacím v případě, že by během průjezdu jeho družiny přes hranice Říše došlo k nějakým kolizím (např. k rabování, což nebylo v té době zřídkavé), a císař nemusel vzniklou situaci řešit. K věci viz např. J. Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Praha 1986, aj.
[5] Se zmíněnými donacemi souvisí zvláštní „záhada“. V textu listiny vydané pro moravského markraběte Vladislava Jindřicha je totiž uvedena neznámá lokalita „Mocran et Mocran“, jejíž název sice František Palacký kdysi trefně překládal jako „panství v obojích Mokřanech“, avšak historikové dodnes nemohou tyto „Mokřany“ s jistotou identifikovat a jednoznačně ztotožnit s nějakým konkrétním místem. (Snad se jedná o lokalitu Mockern u Altenburku.) Tento dílčí interpretační problém ovšem svádí některé badatele k naprosto nepodloženým výkladům. Název „Mocran et Mocran“ například považují za písařskou chybu, což je velmi nepravděpodobné, neboť, ač se chyby v tehdejších listinách skutečně občas vyskytují, si nelze představit, že by písař, Fridrichův notář Jindřich z Pairisu, zkomolil zrovna název udělovaného panství, když celá listina je věnována právě jen tomuto udělení. Úplnou fantasií pak jsou dohady některých autorů, kteří nabízejí vlastní čtení údajně chybného zápisu a vidí ve slovech „Mocran et Mocran“ zkomolený název Markrabství moravského (Marchionatus Moraviae), čehož jediným „důkazem“ je, že v obou slovních spojeních je několik stejných písmen. To samozřejmě nelze brát vážně. Je nutno zůstat u toho, co v listině skutečně stojí. K věci viz např. I. Hlaváček, Mocran et Mocran. Stručný diskusní epilog Ivana Hlaváčka. ČMM, 2007, roč. 126.
[6] V čele s historikem Martinem Wihodou, autorem nejnovější monografie o Zlaté bule sicilské (viz literatura).
[7] Například ve výše uvedené poznámce již zmíněný problém s určením lokality „Mocran et Mocran“.
[8] Například populární spisovatel a historik Vlastimil Vondruška, s jehož hodnoceními lze souhlasit.
[9] Tato řada začíná již papežskými privilegii Mikuláše II. a Alexandra II., povolujícími českým knížatům nošení biskupské mitry, pokračuje královskými korunovacemi Vratislava I. a Vladislava I., uznáními dědičného titulu Přemyslu Otakarovi I. a Václavovi I. a vrcholí v dokumentech Karla IV. Odráží se i v teorii „translatio regni“, jež odvozuje královskou hodnost českých panovníků od velkomoravského královského titulu Svatoplukova a zdůrazňuje tak, že svrchovanost českých vládců nepochází jen z milosti císařů, ale existuje na ni dávný, autoritami potvrzený nárok. Proto je také důležité, že Zlatá bula sicilská dědičný titul králi Otakarovi potvrzuje (!), nikoli uděluje.
[10]Výrazem spojenectví byl Jindřichův dar relikvie sv. Víta, které se připisovala státotvorná moc. Dar nelze chápat jinak než jako symbolické uznání rané české státnosti. Arnulf Bavorský patrně neměl pro podobné české aspirace pochopení. Proto může gotická Kronika tkř. Dalimila oprávněně psát, že sv. Václav získal příklonem k Sasku své zemi svobodu. Tvrzení, že právě sv. Václav podrobil Čechy „Německu“ tradované s kladným znaménkem germanofily všeho typu a se záporným znaménkem husito-komunisty, je pochopitelně nesmyslné. Naopak, je zřejmé, že Václavův příklon k Jindřichovi byl příklonem k univerzalitě, jež měla Čechy ochránit (a pak také po staletí chránila) před ryze německou dominancí a zároveň je zapojovala do kontextu světového dění.
[11]Tuto ideu jasně vyjadřují např. dobová vyobrazení těchto císařů, kde přijímají hold alegorických postav reprezentujících jednotlivé národy: Itálie, Galie, Germánie a Slavníkovci proponované česko-polské Slovánie!
Vyšlo na webu http://euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
