Dobou, kdy jsme lepili plakáty, zapalovali svíčky, skandovali na náměstích, užívali si pocitů občanské pospolitosti a skládali své naděje do osobností tehdejší politické opozice v čele s Václavem Havlem. Heslo „Havel na hrad“ rezonovalo tehdy, v onom předvánočním čase roku 1989, nejsilněji a popularita disidenta, dramatika a „nepolitického politika“ brzy zastínila i někdejší ikony socialismu s lidskou tváří.

Popsaná atmosféra nicméně časem vyprchala, mnohé naděje se kamsi vytratily a zůstala jen nahořklá vzpomínka.

Václav Havel ve svém prezidentském působení rozhodně nebyl prototypem kladného hrdiny, jak jej v těchto dnech líčí mediální kýče jeho myšlenkových blíženců, a nad řadou jeho kroků se vznáší otazníky (nad některými i vykřičníky). Přesto je třeba uznat, že byl osobností „par excellence“ a ideový tábor, který representoval, nemá u nás k dispozici politika podobného formátu.