Jednou ráno jsem otevřel e-mailovou schránku a s údivem zjistil, že je plná nové pošty. Šlo vesměs o přeposílanou korespondenci členů jednoho užitečného spolku, jehož jsem také členem, řekněme třeba Spolku chovatelů králíčků. Byl jsem zvědav, jaké chovatelské novinky si moji kolegové tak vehementně sdělují, pohled do mailů mě však zklamal. Čeští chovatelé králíčků se právě zuřivě přeli o „náš vztah“ k Moskvě, o autentičnost ukrajinského „Majdanu“ a politiku našeho současného spojence zpoza velké louže.

Tupá protiruská masáž

Zavalil mě protiproud nevole. Ne, že by mě události zvolna uplývajícího roku nějak míjely, nebo principiálně nezajímaly, naopak, považuji se za člověka politického až příliš a rozhodně nejsem z těch, jimž je ukrajinská krize ukradená. Jako bytostný konzervativec si však myslím, že nás musí primárně zajímat vlastní dvorek a na světových událostech pak zejména to, jak se mohou reálně dotýkat našich zájmů. Právě toho jsem však v té mailové korespondenci, jakož i v porůznu odposlechnutých „hospodských“ diskusích shledal pomálu. O to víc emotivního angažmá, místy přecházejícího do hysterie.

Nesvačívám chalvu s vodkou. A vzhledem k rodinným vzpomínkám na léta padesátá, včetně barvitých vzpomínek patnáct let vězněného strýce, jsem od raného dětství impregnován ostražitostí k velkému, tehdy rudému „dubisku“ na východě. Zároveň mě ale odpuzují soudobé krokodýlí slzy za „osmašedesátým“ a zejména médii živený, tupý, „antirusismus“, zašlapávající do země i kulturní vzpomínky na Dostojevské a Rublevy včetně snad i Mendělejevovy tabulky, prezentující Rusko jako „asijskou hrozbu“.