Čechy a Morava jako srdce Germánie. To zdaleka nebyl jen Hitlerův myšlenkový stereotyp, který si takto pregnantně formulovaný mohli lidé před osmdesáti lety přečíst ve Výnosu Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava. V knize historičky Evy Hahnové Dlouhé stíny předsudků je doložena geneze této interpretace dějin hluboko do minulých století až k husitství.

Z pozdějších hlasů připomíná autorka například literárního historika Josefa Nadlera, který lituje odchodu Markomanů a píše: „Ztrátou Čech totiž Němci přišli o nedotknutelnou nadvládu nad střední Evropou, o panství nad nejdůležitějším a na řeky nejbohatším vodním předělem Evropy.“ A geograf Gustav Fochler-Hauke v roce 1937 přizvukuje: „Odliv Germánů z ,české pevnosti‘ je bez pochyb tou nejosudnější událostí pro vytváření německého národního prostoru a německých dějin; byl tím ztracen přímý územní most od horního Dunaje přes prameny Vltavy, Labe a Odry k horní Visle; na západ do životního prostoru německého národa byla vsunutá slovanská paže a připoutala ho do nebezpečné blízkosti k románsko-západní Evropě.“