Komentátoři obalují atletické výkony masem lidských příběhů, ždímají emoce z životních historek sportovců a hlavně dokáží sebevybuzením jásat nad kdejakým rekordem. Rekordy a jejich druhy se přitom množí jako kuřata. Máme rekord osobní, máme nejlepší výkon sezóny, sledují se rekordy juniorské, rekordy do třiadvaceti let a rekordy národní. Statistiky si pochutnávají na rekordech kontinentálních i na výkonech všech dob. No a ovšem rekordy v hale a rekordy pod otevřeným nebem, rekordy stadionu, rekordy mítinku, rekordy šampionátu, rekordy světové a olympijské. Proč tomu tak je? Čím dnes lidi vzrušuje nekončící kvantifikace světa? Proč fascinuje počet lajků pod příspěvkem na internetu? Proč se neptáme na skutečnou kvalitu kabelky, ale jen na její cenu?
„V závodu s téměř padesáti tisíci běžci, jako je newyorský maraton, jich pět set doběhne v čase 3:59, zatímco v čase 4:01 je to jen tři sta devadesát. Velikost tohoto rozdílu ukazuje, jak urputně chtějí maratonští běžci doběhnout pod čtyři hodiny. Taková je podmanivá moc cílů – i když jste dva banány od zhroucení, najdete v sobě vůli pokračovat. A co se stane, až svého cíle dosáhnete?" Nic, odpovídám Adamu Alterovi, z jehož knihy Neodolatelné je tento citát. Jenom se staneme další obětí „ducha doby". Necháváme si vnutit pocit a snad i myšlenku, že překonávání hranic je už samo o sobě hodnota a že tím se vytváří i jeho smysl. Vytyčujeme si stále nové „magické hranice", abychom udrželi v chodu své životy a zapomněli, co nás čeká. Zůstanu-li i nadále u Adama Altera, čtu o rozkvětu kultury zaměřené na cíle. Autor uvádí, že v anglicky psané literatuře do roku 1950 chyběla fráze „dosahování cílů" úplně, zatím prudce stoupající graf ukazuje, že v roce 2000 se v tisíci knihách fráze objevila třikrát.
Dosahování a prolamování numerických mezníků spřádají jedno z lan, na kterém počítačové hry táhnou gamblery k závislosti. Také závislost amatérských běžců na běhu by byla menší, kdyby jim na paži přístroj neměřil tep, puls, vzdálenost, převýšení, čas a neporovnával výkon vedle výkonu. Termín behaviorální závislost, jenž se stále častěji objevuje v souvislosti s tímto typem chování, se pomalu sune k zařazení mezi psychiatrické diagnózy. Je krutou skutečností, že dosažení cíle, který si člověk stanovil, nevede k uspokojení. S nastalou prázdnotou si lze poradit jen stanovením cíle nového. A už vám nad hlavou sviští nový bič.
Úžasným paradoxem naší bezcílné doby je její závislost na cílech. Termín je božstvo a procenta jdou sudičky.
Závodem s časem ztrácíme čas. Zapomínáme, že všechno má svůj čas. Tempo giusto.
Petr Bílek
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
