Muž sedí na střeše, kouří, pozoruje holuby a pije čaj. Holubi povrkávají v holubníku, posedávají na rámech s drátěným pletivem, poletují po okapu. Muž pamatuje víc než holubi. Dům pamatuje víc než muž. Dům je z doby koncesí. Dům pamatuje dobu, kdy si nejbohatší město v jihovýchodní Asii rozkrájeli mezi sebou Angličané, Francouzi a Američané. Dům pamatuje, že jej před domorodci chránil nápis: Psům a Číňanům vstup zakázán. Muž má šikmé oči a tohle už ho dávno nezajímá. Stejně jako neruší holuby ryk fotbalových fanoušků ze stadionu klubu Šen-chua. Na jaře tam hořelo a byl z toho poprask, i když se nikomu nic nestalo. Drogba už je dávno pryč a Tévez musí zhubnout, hrají mizerně. Zábavnější je pozorovat holuby. Muž to ví. Až dopije a dokouří, vyjde si do Lu Sünova parku. Sousedi si šli také zatančit. Baletí se tam jen tak na udusané trávě. Má rád tu malou víkendovou změnu. Scházejí se osamělci s handicapem i bez. A nejen oni. Holubi se dokážou dvořit stokrát elegantněji než lidé. Nafouknout se tak bujaře jako holub ale neumí, natož se přitom klanět. Když bude mít štěstí, tak si zazpívá. Holubi zpívat neumějí, holuby zpěv děsí.
Z brány muzea spisovatele Lu Süna vychází, za jeho sochou se objevuje hlouček Evropanů. Určitě ani netuší, jak se jmenují stromy, které teď na podzim tak světle žlutě kvetou a omamně voní. Evropané vůbec většinou netuší. Na podzim zírají jak zjara. Teď ale zavětří a jdou za hlasy. Nevěřícně civí na sbor dobrovolných zpěváků. Z domova znají jen sbory dobrovolných hasičů. Tady se kolem dvou tří akordeonistů shlukne kruh a uprostřed desítek lačných hrdel zvedne paže paní a na její pokyn se to rozjede. Kdo přišel, je tu. Kdo nepřišel, nechybí. Intonace ani rytmus se turistům do foťáků nevejdou, trpělivost, aby si celou píseň nahráli na mobily, však nemají. Evropané. Američané. Zapomínají, že udržet tón chce trpělivost. Stejně jako vystát utrpení. Při společném zpěvu se lidé i bez publika ztrácejí sami sobě a odevzdávají se čemusi nad sebou nebo mimo sebe. Dávají si smysl. Holubi to nesvedou. Lidé v parku ano.
Jde parkem pojmenovaným po úhlavním čínském spisovateli dvacátého století jiný muž a v ruce drží čerstvé kopie stránek z klasikových spisů. Je na nich Lu Sünův dopis profesoru Jaroslavu Průškovi poté, co se ve třicátých letech v Číně potkali. Muž si umiňuje, že si obstará Průškův překlad Lu Sünových povídek nazvaný Vřava. Muž se stydí za hlubiny svých neznalostí právě konfrontován s monumentálním zážitkem z klasikova muzea. Muž ve zpívajícím davu zahlédne tvář muže ze střechy. Energie zpívajícího holubáře je drtivá. Tohle není legrace, tohle je doopravdy. Muže s listy papíru se zmocňuje omamný pocit, mrazení v zádech, závan blaha. Muž je z nečekaného zážitku na větvi. Je vlahé podzimní ráno v Šanghaji.
Petr Bílek
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
