Hledám co neskrytější stezky mezi trnkovými keři, najednou ze zálohy výstřel. Trhnu sebou a slyším zlomyslný chlapecký smích. A nová rána, vánek roznáší štiplavý přídech pyrotechniky. Hoši nemají dost. Údolím šlehají výstřely, takže si připadám zase jako před půl stoletím na střelnici v Horšovském Týně. Jen ty maskáče mi chybí. „Děte s tím už do prdele, nebo na vás vletím,“ křičí hlava rodiny na cizí ratolesti. Puberťáci kupodivu poslechnou. Na skružích konzumují skupiny přátel nápoje a jsou viditelně zklamány, zásah se konat nebude. Nuda. „Nu nádo sprasíť,“ míjí mne cosi na způsob meditace z úst mohutného manžela doprovázeného obdobně podstatnou dámou.

Lidé se trousí krajinou, jako by je tam naaranžoval nějaký božský designer. Malebně rozeseti koštují vlahý svit a vyhýbají se stínům. Jako dílek choreografické pohody zvedá žena středních let ruku, ukazuje na protější stráň a neodolatelnou českou angličtinou informuje partnera „dzer iz párk“.

Přehrada Asuán na Prokopském potoce je vypuštěná. Bahno nashromážděné za třicet let se ve slunci černá skoro jako uhlí. V létě se tu koupali lidé, psi, labutě i kachny. Až přijde dvacáté jaro tohoto století, nádrž se prý vybagruje a už do ní nepoteče žádná legislativně nepovolená voda. Stružky z okolních polí dostanou pravděpodobně výjimku nebo je hygienici začnou přemlouvat, aby se zdržely v krajině. Uvidíme.