S Velkou francouzskou revolucí se to má v českém povědomí jako s husitstvím. Jedněm se podobně jako naše šest set let stará občanská válka asociuje hlavně s gilotinou, mordováním, královraždou, loupením, uchvacováním majetků a dobyvačnou válkou Napoleonovou, která stála Evropu miliony mrtvých, zkrátka vévodí této představě všechny negativní náležitosti revolučního aktu destrukce. Za původce a viníky této zkázy se dnešním konzervativcům jeví bez zaváhání encyklopedisté se svým důrazem na nárok rozumu organizovat lidskou společnost a Jean Jacques Rousseau se svým přesvědčením, že člověk je od přírody dobrý a svobodný.

Skutečnost, že okamžik výtrysku hněvu neprivilegovaných vrstev společnosti se stal posléze státním svátkem Francouzské republiky, je i dnes pro mnohé dokladem myšlenkové zvrácenosti, na níž si přehlíživé francouzské intelektuální elity tak pyšně zakládají. Za tímto komplexem představ je možné hledat důvody přecitlivělých alergických reakcí některých českých politiků, když mají naslouchat, jak si prezident Macron sní o budoucnosti Evropské unie.