Tento vzletný popis morové rány velšského básníka Ieunana Gethina mi táhl hlavou, když jsem v pátek o polednách klopýtal přes nářadí řemeslníků Valdštejnskou jízdárnou v Praze a naslouchal působivému komentáři Jiřího Fajta. Generální ředitel Národní galerie je hlavním kurátorem výstavy k sedmistému výročí narození Karla IV. a velmi si zakládá na tom, že se podařilo shromáždit z mnoha zemí exponáty, jež v našich krajích ještě nikdo neviděl. Plastičtěji než Fajt by krachy florentských bank, hospodářský vzestup Norimberka a rozvoj tkalcovství v italské Lucce nepopsal ani očitý svědek.

Když máme Karla IV. za Čecha, neuvědomujeme si, že to byl hlavně Evropan a že psal dějiny kontinentu v příšerném čtrnáctém století a že se tyto dějiny velmi často psaly krví za řevu z židovských pogromů a uprostřed chroptění umírajících ve snad největší epidemii moru. Britský historik Norman Davies označil časový úsek mezi lety 1250 až 1493 jako křesťanstvo v krizi, jejímž jedním z mnoha příznaků bylo i avignonské zajetí papežů, jež pokrývá prakticky celý Karlův život. České dějepravectví se však jen neochotně vystavuje vichrům za našimi pohraničními horami, a proto zde panuje spíše idylická představa zlatého věku, jemuž se Čechy a Morava za Karla těšily. Tak například Jiří Šotola ve svém románu Svatý na mostě pokládá Karlovu smrt za tragickou tečku za arkadickým obdobím věd a umění. Jaképak asi bývaly Karlovy noci na Karlštejně ve skutečnosti?