Představu, že by olympijská medaile garantovala život na výsostech, čínští činovníci ani závodníci jistě nesdílejí. Jejich společný podnik nesporně nepočítá ani s tím, že by dětská nevinnost mohla být v boji se zbraněmi dospělých úspěšnější. Jsou jen pragmatičtí a spoléhají na to, že mladší tělo je ohebnější a hbitější než použité šlachy a klouby. Nicméně když vidím v gymnastických soutěžích téměř u všech závodníků to sebezničující balancování na hraně rizika, není to pohled povznášející. Vyvolává to ve mně soucit a probouzí otázku po smyslu. Letošní olympiáda jako by dosvědčovala, že už přestaly existovat sporty extrémní a normální. Extrémní jsou dnes všechny.

Lidské tělo se za posledních několik tisíc let v podstatě nezměnilo. Jistě, lidé vlivem změn životního způsobu a stravy poněkud povyrostli a dožívají se vyššího věku, ale to ještě neznamená, že jejich fyzické schopnosti a možnosti se staly nekonečnými. Sunt certi denique fines. Žádná věc na Zemi není z podstaty nekonečná snad kromě času a hmotné gravitace. Římané to věděli, a proto nevynalezli olympiády, nýbrž gladiátorské zápasy. Řecké pokrytectví běhů, disků a oštěpů jim bylo cizí. Rovněž nepochopili, proč by mezi sebou měli soutěžit autoři tragédií, vymyšlených vražd. Vzrušovalo je obnažené střetnutí života a smrti. Milovali svět doopravdy. Vzrušovala je konečná řešení.