Ten nejodvážnější zavolal: „How do you do?" „Sem přicházejí staří obyvatelé čtvrti na dotované jídlo, kdo je nemobilní, toho přivezeme," tlumočí náš průvodce výklad paní, která zde má projekt pro seniory na starosti. Hlavní je vytrhnout je z izolace, zapojit do nějaké společné činnosti. Hrají hry, karty nebo štrikují svetry. Mladí dobrovolníci jim pomáhají s obstaráváním věcí, k dispozici je služba ve stálém telefonním spojení. S malým odstupem se za námi drží houf čiperných zaměstnanců z tiskového odboru šanghajského městského úřadu. Zmocnili se nás už ráno v hotelu a vypadají spokojeně, všechno jde podle plánu. Fotografují průběžně. Město pobízí sociální entity k systematické péči o seniory a nehodlá to tajit.
Ulice působí jako na sebe navazující dvorky, cosi z koloniální usedlé atmosféry. Stoleté domy mají nejvýš dvě patra a okna přistíněná červenými markýzami. Dlouhá vysouvací ráhna se z obou stran k sobě vzpínají a usychající košile a kalhoty se objímají uprostřed ulice nad našimi hlavami. Soumrak změkčuje hrany. Dužnaté listy keřů kolem zdí klamou, jaro už dávno bylo. Tu a tam halabala upevněné bedny klimatizací mlčí. V koutech zdí parkují auta tak, že není jasné, jak se tam dostala. Jejich cenová hladina, koketující se šesti nulami, prozrazuje, že tady nebydlí jen osamělí důchodci. Jsou tu i jiní chodci.
O kousek dál nás vedou ze schůzovního patra komunitního domu do patra pro matky s dětmi a končíme pod střechou v klubovně pro mládež. Problémy s drogami samozřejmě znají, ale prý ne tady. Vzduch nasáklý kolektivismem jako by něco připomínal. Rychle jsme odvykli, možná ani nikdy nepřivykli. Evropané. Ten boubelatý pán, co s námi chodí, je prý šéf místní stranické organizace. Moc nemluví. Realita nepotřebuje komentář. Jenže ve čtyřiadvacetimiliónovém městě, kde je předpokládané dožití u mužů jednaosmdesát a u žen pětaosmdesát let, je to kapka v moři.
Později večer, kdy celou tuhle megapolis polaská tma a oči už nepojmou tu záplavu světel, vypálí se vám do sítnice jiné obrazy, přebijí drobnou práci, nastolí jiná měřítka. Čtvrt kilometru nad zemí v kouli televizní věže Perla orientu uvěříte futuristickým vizím jejich světa za pár desítek let, jež vám promítnou do tunelu s pohyblivým chodníkem. Uvěříte, protože... V roce 2002 mělo šanghajské metro délku linek třiašedesát kilometrů. V roce 2015 to bylo šest set sedmnáct kilometrů. V roce 2002 měřila jediná vysokorychlostní trať třicet kilometrů. V roce 2014 je v této oblasti osm set dvacet pět kilometrů expresních tratí. Proč jste ztratili odvahu? Světelný zázrak velkého divadla se třemi scénami jako by se ptal na Kaplického knihovnu. Ve foyer se velkoplošné fotografie chlubí hostováním světových hvězd, do Prahy z nich zabloudil snad jen Simon Rattle. Podle sčítání z roku 2010 se v Šanghaji usadilo čtyřicet pět tisíc lidí z Tchaj-wanu.
Magnólie se používá jako lék na mnoho nemocí zejména v tradiční čínské medicíně. Při zvláště vysokých dávkách se prý mohou objevit závratě. Šácholanové město Šanghaj je něco na ten způsob.
Petr Bílek
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
