Stále stydlivěji se krčím v koutku a kaju se za despekt, s jakým jsem dříve pyšně posuzoval muže a ženy obvykle pojmenovávané jako komentátoři. Pokládal jsem je dlouho tu za odborníky na zahraniční politiku, tu zase třeba na zemědělství nebo měnovou politiku. Takovým se dalo věřit, setrvávali-li u své specializace dostatečně dlouho a čas nevyvracel jejich názory příliš rychle.

Rozvoj hromadné komunikace si vynutil zrod mediálních profesionálů podobných nápojovým automatům. Zmáčknete tlačítko a vypadne z nich názor na požadovaný problém, stručně řečeno na cokoli. K hodnocení čehokoli totiž není potřeba hlubokých znalostí. Specialisté z řad veřejnosti vědí své a ti ostatní by příliš složité souvislosti stejně neocenili.

Tož v pondělí poslouchám, jak je to s českou důchodovou reformou, v úterý z týchž úst zní rezolutní hodnocení ministra dopravy a strategie rozvoje naší dálniční sítě, ve středu mě stejný člověk poučí, jakým směrem by se měla ubírat výuka na českých školách, ve čtvrtek se od něj dovím, jak oligarchové ovlivňují svobodu tisku, v pátek si vezme do úst zdanění církevních restitucí, v sobotu si smlsne na úhradové vyhlášce ve zdravotnictví a na neděli si nechá třeba finanční pozadí českého fotbalu.